První mezi modeláři

Dají se spatřit nejen v muzeích či ve válečných filmech, ale zároveň si je každý může pořídit domů. Řeč je o legendárních letounech Spitfire, Messerschmitt, Junkers, Hurricane či Mig a disciplíně zvané plastikové modelářství. A i když jsou na regálech pro fanoušky leteckých strojů nachystány desítky sofistikovaných stavebnic nejrůznějších typů letadel od řady renomovaných světových firem, přesto se mezi nimi dokázala takřka od píky prosadit malá firma Eduard Model Accessories z Obrnic nedaleko Mostu.

Napětí a dynamika

Severočeský podnik Eduard dnes prodává své výrobky po celém světě a směle konkuruje gigantům, jako například modelářské firmě Wingnut Wings slavného filmového tvůrce Pána prstenů Petera Jacksona. A mezi sběrateli okřídlených hrdinů se stal i svého druhu pojmem: výrobky pracují s mimořádně propracovanými detaily, třeba sedačky mají skutečné pásy a například výškoměr na přístrojové desce dokážou provést ve věrných barvách. A to není v osmačtyřicetkrát zmenšeném kapesním bitevníku zase až tak jednoduché. A především: Eduard své modely opatřuje v branži neobvykle detailní dokumentací – kde konkrétní letoun bojoval či jaký letec se v něm třeba v bitvě o Anglii proslavil.

„Modelářství je svět fantazie a manuální zručnosti. Jde o to připravit takový model, aby se dal co nejlépe složit dohromady a také co nejvěrněji kopíroval skutečnost. Jen takový letoun v sobě nese napětí a dynamiku,“ říká spolumajitel firmy Vladimír Šulc (49). Původním povoláním chemik propadl titěrnému modelářství už za „bolševika“. „Jenže tenkrát se takový model sháněl jen těžko: lítali jsme po burzách, sháněli pokradmu kontakty v zahraničí,“ líčí. Se čtyřmi kolegy modeláři se proto rozhodli jít vlastní cestou: tedy nejen vymyslet, jak takové letadlo co nejdůvtipněji „rozřezat“, ale také jak ho pak kvalitně vyrobit.

Vyleptat si kabinku

„Najali jsme si koncem osmdesátých let v Mostě bývalou prádelnu v paneláku a začali sestavovat naši první amatérskou výrobní linku,“ říká Vladimír Šulc. Prvotním podnětem k tehdy ošidnému podnikání prý byla touha vylepšit úroveň tehdejších modelů sériové výroby: vymysleli tedy způsob, jak do drobných letounů opatřovat sběrateli tak obdivované detaily právě jako třeba už zmíněnou přístrojovou desku. „Prostě jsme vymysleli chemický lept,“ popisuje. Tehdy s tím také šli za jediným českým výrobcem a svůj zlepšovák mu nabídli. „Oni to odmítli, že by s tím bylo moc práce,“ směje se Vladimír Šulc. A právě nepřijatý vynález jim nakonec vydělal miliony. Jenže to nepřišlo hned: revoluci prý téměř „prošvihli“ lámáním si hlavy s vlastní výrobní linkou a skutečně podnikat začali až v roce 1993.

Dnes mají osmdesát zaměstnanců, obrat kolem sedmdesáti milionů ročně a modelářským nadšencům nabízejí v cenách od stovky po tři a půl tisíce desítky nejrůznějších typů letadel. V katalogu mají sto základních modelů, měsíčně přicházejí se třemi novými a prodají deset tisíc kusů. Jenže ani to není právě jednoduché. „Jezdíme po muzeích, sháníme knihy a dokumentaci. Žádné plány prostě k dispozici nejsou,“ líčí Vladimír Šulc.

Firemní tým konstruktérů je pak co nejpřesněji i s nejrůznějšími detaily, které jednotlivé typy i jednotlivá letadla od sebe odlišovaly, sestaví do modelů. „Modeláři s oblibou vedou nekonečné diskuse třeba právě o tom jediném pravém odstínu barvy maskování nebo že letadlu chybí zrovna ten jeden jediný nýt na levém křídle,“ usmívá se Vladimír Šulc. A v tom jsou podle zákazníků v Eduardu mistry svého oboru: díky dovednosti jak zacházet s titěrnou technikou potřebnou k jejich výrobě je coby nástrojařské poradce vyhledávají dokonce i výrobci skutečných letadel. Drobounké doplňky interiérového vybavení například formulí 1 či lodí a vrtulníků pak dodávají dalším firmám. „I když budeme rádi vydělávat větší peníze, už teď nás uspokojuje především to, že se pohybujeme na špici a kolegové nás považují za novátory,“ říká Vladimír Šulc.