A pak přišel Honza Fischer
Zbytečné paměti bývalého premiéra, který se možná stane prezidentem
U některých knih je vcelku těžké zjistit, proč byly vlastně napsány. A zároveň platí, že politických memoárů je v Česku tak málo, že by člověk měl být vděčný za každou předhozenou kost. Díky Janu Fischerovi, respektive jeho čerstvě vydaným pamětem Ano, pane premiére aneb Rozhašená země, jsme právě teď zjistili, že velká očekávání je vždy třeba krotit. Za to mu patří dík. Tím ale klady víceméně končí.
Slova, slova, slova
Když Jan Fischer oznámil, že chystá paměti, vyvolalo to překvapení, protože v politice pobyl jen rok. Ale také velký zájem, neboť co by mohlo být zajímavější než pohled člověka, který ze dne na den změnil svou práci a zamířil do čela země? Jakým výzvám člověk v podobné situaci čelí? Potvrdí si, nebo vyvrátí své „amatérské“ dojmy o správě země? Jak vlastně funguje Úřad vlády, tým poradců a kabinet samotný? Co všechno zahrnuje takový den premiéra? Otázek je dost, tím spíš, že kniha s podobným tématem (snad s výjimkou mimořádně pokleslých memoárů Miloše Zemana) se na zdejším trhu ještě neobjevila. A vlastně to platí i nadále: kniha Jana Fischera neodkrývá vůbec, ale zcela vůbec nic. Bývalý premiér zmiňuje seriál Jistě, pane ministře, který je prý velmi přesný. To nepochybně je. Nejvtipnější na seriálu je schopnost státních úředníků a politiků chrlit slova a nic jimi neříct. A to se bohužel povedlo i Fischerovi.
Místy to…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu