Šok ze sebe

V pražské MHD jsou již nějakou dobu k vidění plakátky s panáčky, které mají přimět cestující zábavnou formou ke slušnosti. Staršímu, že je lépe uvolnit místo, spolucestující, že není radno zatěžovat hlukem, otravným zavazadlem nebo nezvladatelným psem. Obrázky postaviček jsou humorné, vychovávat nenásilnou formou je dnes ostatně trendy. Zarazí jediné. Proč jsou tu za nehodné výhradně mladí muži, zatímco oběťmi jsou téměř vždy penzisté či ženy? Jsou to přece často také dívky a ženy, kdo otravuje vagon hudbou ze sluchátek nebo rozjíveným psem bez náhubku, a chytnout se v tramvaji kvůli něčemu s důchodcem je podle mě snad to vůbec nejběžnější. Jenže zažilo se to jinak a obrázky, které nás mají vychovávat, zároveň recyklují stereotypy podobně jako leporelo o rodině, kde máma stojí pořád u plotny, zatímco táta jako by se jen dokola holil, četl noviny nebo čutal mičudu.

Je toho plno, na co by si jeden dal rád pozor. Rasismus, ageismus, sexismus a další. Ale na povrch často vyplouvají i stereotypy, na které některý ze známých „ismů“ tak snadno napasovat nejde. Kdo kdy viděl například muže, který odmítá spravit auto nebo televizi, protože se to od něj z podstaty jeho mužské role očekává a on už má těch genderových stereotypů po krk a tak trucuje? Málokdo. Žen, které z podobných důvodů odmítají přípravu teplé večeře, je nepoměrně víc. Hořekování na ženský úděl zkrátka chybí genderový protějšek podobně, jako chybí mužský ke slovu sekretářka. Je to proto, že klukům se odmalinka říká, že chlapečci nebulí, a tak se stydí si i postěžovat? Nebo že by neměli na co? To těžko. Být například v ženském kolektivu vždy jaksi defaultně přes techniku může být pěkné peklo, zvlášť když přes ni onen muž jinak vůbec není. To je snad dokonce lepší vláčet ty mytické tašky s nákupem.

Předstírám tu zatím celkem obstojně tykadla na stereotypy, ale čas od času dostanou i mě.
To například když mi před pár měsíci přišla e-mailem nabídka z jakési ústecké kulturní revue, zda bych pro ně nenapsala text. Ústí nad Labem, mumlám si nafoukaně před monitorem, konec světa. To bude jistě nějaký lokální plátek nevalné úrovně, myslím si, chuť přispět veškerou žádnou. Když mi po čase přišel do schránky hotový výtisk revue Pandora, byla jsem v šoku. Tak krásně vypravenou knihu jsem už dlouho neviděla a zdaleka tím nemyslím jen tu fosforeskující obálku. Nakonec mě ze všech „ismů“ uhnal „pragocentr“. Ti, kdo mají Pražáky za náfuky, moc dobře vědí, o čem mluvím. A to jsem si až donedávna myslela, že předsudky trpí oni, ne já.