Recept na pomoc pravicovým extremistům, aby prohlédli
V těchto zimních dnech by měl mít Matthias Adrian plné ruce práce. Vyžehlit vlajku. Donést uniformu do čistírny. Zavolat rockovým skupinám, aby přišly hulákat o vlasti. Každý rok je to stejné: 13. února se schází několik tisíc pravicových extremistů z celé Evropy v Drážďanech, aby si připomněli spojenecké bombardování města v roce 1945 (tuto spornou válečnou operaci neonacisté tradičně berou jako záminku k oslavám Hitlera). Čeští náckové se zhruba 200 účastníky obvykle tvoří nejsilnější zahraniční delegaci a Matthias Adrian by se jim jistě i letos vydal z Berlína naproti. Kdyby se ovšem k těmto „idiotům“, jak pravicové extremisty nazývá dnes, před deseti lety neobrátil zády. Řekne se to lehko, ale byl to krok, který by bez pomoci zvenčí zvládl jen stěží.
Zákaz nic nevyřeší
Jednoho večera na přelomu tisíciletí si Matthias řekl, že tíha, kterou na něj nakládá život německého nácka, je prostě k neunesení. Oholil si hitlerovský knírek a ze dne na den zpřetrhal kontakty se svými kamarády. Vyměnil uniformu za džíny, kostkovanou košili a stylovou kšiltovku ve stylu amerických jezdců rodea. A také na živobytí si tento 33letý muž s velkýma hnědýma očima už dlouho nevydělává jako pekař. Pracuje v berlínské organizaci Exit, která pomáhá pravicovým…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu