Když mě zapíšou, bude odměna?

Ráno jsem pojídala housku a pak jsem šla do školky. Někdy ji jím až na cestě. Ale suchou, abych se nezapatlala.

„Tak pojď už, přijdeme pozdě! Tu čepici! Zavolej výtah! Kde ses zas zasekla? Když někoho potkáš, je docela dobrý pozdravit…“

Šla jsem si hrát a něco jsme pracovali, ale nejdřív jsme jedli. Potom jsme si zase šli hrát a pak jedli, dohromady jsme měli tři jídla. Po obědě jsme spali, pak vstávali, oblíkali se a svačili. K obědu byla čočka s vajíčkem. Vajíčko jsem dala Verunce, protože mi nechutná. A Verunka zase včera dala mně svůj knedlík. Ale Kubík nejí vůbec nic. Dneska snědl trochu polívky, ale jenom trochu. Paní učitelka se divila. Jí jenom buchtičky s tou žlutou omáčkou.

Chvíli jsem si hrála s kočárkem, kočárky mám nejradši. Máme tři. Jeden novej a dva starý. Ten novej má i vyndavací tašku. V Myškách mají taky novej. Skládací.

Máma mě vyzvedla; nebyla první maminka, ale přišla brzo, ještě když jsme byli v naší třídě. Chtěla bych chodit po „O“, ale máma nechce. A pak jsme šly do školy, co je naproti školce. Je tam taky Sokol. A volby. A družina. „Když mě zapíšou, bude odměna?“ „Bude. Ale jestli zalezeš pod stůl jako na logopedii, tak tě nezapíšou. Takže nebude ani odměna.“ „A když zalezu pod stůl a stejně mě zapíšou?“

Nějakej velkej kluk nám dal číslo, nalepovací, modrý, a čekaly jsme. Byly tam i děti od nás z Koťátek. Ale Verunka ne, ta je ode mě menší a do školy ještě nepůjde. Hrála jsem si s nimi i s dětmi, co už tam chodí. Měli tam taky hračky. „Kristo, pojď, jsme na řadě… Ne až za chvíli, teď. Čekají na nás.“

Pak nás zavolali do třídy a tam jsem plnila různý úkoly: poznat, co je předposlední, první, tvary, barvy, jakou má který sluníčko náladu, a měla jsem namalovat postavu, tak jsem namalovala maminku, aby měla radost. Kdybych namalovala jenom šaty, myslela by si ta paní učitelka, že ještě nemám čas na zápis, že až příští zimu. Jako odměnu jsem si vybrala papírové jablíčko s červíčkem, co kouká ven. „No vidíš, dobrý, pod stůl jsi nevlezla.“ „A bude želé s dortíčkem?“ Šly jsme do cukrárny koupit dortíčky a větrník. Paní prodavačka mi dala lízátko, máma mi to dovolila. Doma jsem si nejdřív umyla ruce a pak se převlíkla. A nakrájely jsme na kousky ty dortíčky a kus jsme snědly.

Hrála jsem si na maminku a na myšku a krtka. Taky jsem stavěla pasti. A byla jsem paní, co nakupuje v obchodě. „Už nemůžu. Končím s prodáváním. Mám dovolenou.“ „Jé, já mám úplně tu samou dovolenou!“ Hrála jsem si taky se zvířátkama na farmu. Panenka byla jejich panička a dávala je do domečků. A další všemožný hry, že se to ani nedá říct. Pak přišel táta a dal si taky dortíček. „Taky by ten táta mohl chodit dřív.“ „Mami, ty snad nechceš, aby byl svět v pořádku?“ „Chci… ale táta s tím má něco společnýho?“ „To doufám, když je právník!“

Ukázala jsem tátovi ten papír, co jsem si mohla odnést domů. A dívala se na Byl jednou jeden život. Na Mozek a Ledviny. Na Život se koukám často, protože se mi líbí.

„Tak šup, vyčistit zuby, osprchovat a rychle do postele.“ „Proč už musím jít spát?!! Je zejtra školka, nebo jsou prázdniny? A proč nemůžu zůstat doma?!“ „A co je na školce tak hroznýho?“ „Že tam musím!“

Vykoupala jsem se a šla spát a máma mi dlouho četla Ronju, to byla taková malá holčička pětiletá. Její táta byl Mattis.

Mám Bekánka, to je můj mazlíček. Nechávám si ho v posteli, abych ho neztratila. Ale stejně bych taky chtěla barbínku a domeček a koně. Domeček by nemusel být, udělala bych koníčkovi ohrádku.

A pak jsem asi usnula. A asi se mi zdál sen, ale ten si nepamatuju. 

KRISTINA, pět a velkej kousek roku