Devět hodin denně

Opakuje se to rok co rok. Na začátku stojí desítky adeptů z celé republiky a na konci zůstává jen pár vyvolených. Řeč je o konkurzu na nové tváře baletního souboru Národního divadla. Ani letošek není žádnou výjimkou: z celkem třiaosmdesáti uchazečů vtančí pod vysněný světelný kužel jenom tři šťastlivci. Devatenáctiletá studentka Taneční konzervatoře hl. m. Prahy Zuzana Příhodová je jednou z nich.

Nemám čas

Baletní kariéra má dnes neúprosné limity: „životnost“ tanečnic končí podobně jako u sportovců zhruba čtyřicátým rokem. O to větším dramatem pak takový konkurz je. „Ty roky tvrdé dřiny a odříkání se teď zhodnotily,“ říká spokojeně Zuzana Příhodová. Začala v šesti letech, protože ji tanec už jako malou bavil a rodiče ji všemožně podporovali. V dětském souboru Rozmarýn v rodném Hradci Králové sice nejdříve šlo jen o jednu hodinu týdně a první nesmělé pokusy tanečních kreací na motivy pohádek, postupně ale roztomilé dívčí tanečky začaly mít komplikovanější podobu a malé baletky začaly ochutnávat, kolik úsilí je za „stojem“ na špičkách či jak bolí roztahovat tělo do pověstného „provazu“. „Pak jsme začaly tančit první variace na klasický balet a úplně nás to pohltilo,“ vzpomíná.

To už se psal rok 2003 a tehdy jako dvanáctiletý talent složila Zuzana Příhodová zkoušky na pražskou konzervatoř. „Nebylo to jednoduché: opouštěla jsem domov a rodiče a vůbec netušila, co se tady se mnou bude dít,“ vypráví. A bylo toho poměrně dost: k normální školní výuce přibyly hodiny tanečního drilu (v současnosti třeba i devět hodin denně), postupně pak odborné předměty jako dějiny baletu či pedagogika. „Ráno jsem brzy vstávala a na intr jsem přicházela večer v sedm naprosto vyčerpaná a musela se ještě učit matiku či fyziku. Neměla jsem alespoň čas myslet na to, že jsem tady bez rodičů, že mi možná utíká to pravé dětství a že na svou druhou lásku – koně – už nemám čas. Naštěstí tu byla se mnou sestra Radka, také baletka, a ta byla mojí velkou oporou,“ líčí.

Jenže přišly potíže: v období puberty začala tloustnout a měla problémy s pohybem. „Zkoušela jsem skoro nejíst, jen pár kousků ovoce denně, pak jsem ale sotva stála na nohou a dělalo se mi špatně,“ říká. Byl to také čas velkých pochyb o smyslu zvolené seberealizace, jenže váha se naštěstí ustálila, a tak zase mohla vnikat do tajů fines baletu. „Zatančit si jednou v Donu Quijotovi či v Labutím jezeru je úžasná vyhlídka a vidět třeba takovou Dariu Klimentovou je nezapomenutelný zážitek. To mě podrželo,“ vzpomíná Zuzana Příhodová.

Jde totiž o to nejen umět stát na špičkách a držet se zpříma, poskakovat či točit se na jedné noze, vyskakovat a ještě k tomu se usmívat, ale také znát desítky nejrůznějších předepsaných sestav jako třeba allegro či pirouette, které každý choreograf libovolně kombinuje. „Abyste něco tak náročného zvládli, musíte mít dobré pedagogy a já měla štěstí na úplně ty nejlepší: třeba Kateřina Slavická, Hana Vláčilová či Ljubov Danchenko byly opravdu noblesní dámy a naučily mě v baletu nevidět jen tu dřinu,“ říká.

To už ale vystupovala s baletním souborem konzervatoře a okusila i první zahraniční zájezd do Číny. „Vystoupit před natěšenými lidmi dává tomu všemu najednou skutečný smysl.“ Jenže letos školní idyla končí, a tak vyvstala otázka, co dál: umístit se v oboru není totiž vůbec jednoduché. „Buď získáte místo v divadle v těch několika málo městech jako třeba v Plzni či Ostravě, nebo musíte pomýšlet na jinou kariéru, buď jako pedagog či choreograf. Ale získat angažmá třeba v Paříži, to je dost vysoká laťka,“ popisuje.

A tak se zúčastnila celého „přijímacího maratonu“: nejdříve takzvané burzy tanečníků, při které nejrůznější divadla testují jejich umění, a pak teprve konkurzu do Plzně, Bratislavy a Národního divadla. Ten poslední nakonec dopadl šťastně (stejně jako předtím i pro sestru Radku). „Bude to sice náročné, ale třeba se mi jednou splní i ten úplně největší sen: být skvělou sólistkou,“ těší se Zuzana Příhodová.