Nad koho vyčníváme?

Nedávno jsem procházel jedním pražským sídlištěm a prohlížel si jeho obyvatele. Ty tam jsou doby, kdy ještě v raném postkomunismu zde bydleli společně dělníci, vědci, penzisté i začínající podnikatelé. Dnes už jsou sídliště, podobně jako třeba v Paříži, odkladištěm těch, kteří na společenském žebříčku příliš nevynikli. Byl jsem překvapen z tolika přepadlých, nezdravých, frustrovaných obličejů, které v centru města příliš nevidíme. V bombajských slumech vypadají všichni nesrovnatelně spokojeněji, ba přímo září optimismem. Štěstí člověka, alespoň euroamerického, jehož společnost se vlastně tak dynamicky vyvíjela na podkladě kultivace a přiživování soutěživosti a závisti, totiž nezáleží v tom, jak se má takříkajíc „v absolutní hodnotě“, ale o kolik vyniká nad své okolí. K tomu stačí poměrně málo: být jednooký mezi slepými. Fenomén sám se neomezuje jenom na lidi: vzpomínám na přechod jednoho tibetského pohoří, kdy se malí umoření koníci mezi sebou nad propastmi strkali, kdo půjde první.

Pro celkový subjektivní dojem je vcelku lhostejné, že obyvatelé sídlištních periferií se „objektivně“ mají značně lépe než králové evropského středověku, ba i než sám byzantský císař: namísto chladných hradních komnat příjemně vytopený byt, jižní ovoce a zeleninu lze mít po celý rok, namísto felčarů a kořenářek nejmodernější medicínská péče. Jen nikdo nepřichází a neklaní se, jsou jaksi na chvostu společnosti, odstrčení a…