Proč jsme zveřejnili korupci ve VV. Šéfredaktor Respektu vysvětluje

Odhalení korupce ve vládní straně Věci veřejné, které před týdnem Respekt přinesl, nevyvolalo jen politickou odezvu, ale také debatu o tom, jestli náš týdeník postupoval správně, když informaci pořízenou mimo záznam zveřejnil. Diskuse na toto téma sice brzy opadla, protože se ukázalo, že důvody vedoucí k publikaci byly skutečně výjimečné, ale i tak považujeme za důležité ji držet při životě.

Práva a odpovědnost

Práce médií je v mnoha ohledech specifická. Ačkoli si novináře veřejnost nevolí a nepřijímají se do práce ani na základě nějakých prověrek či psychologických testů, rozhodla se západní civilizace poskytnout jim speciální postavení. Žurnalisté dokonce disponují ochranou v zákonech, aby na ně nemohla politická síla. Proč? Protože mimo jiné plní veřejnou službu – informují občany své země. Ona ochrana je v mnoha ohledech kontroverzní, řada odborníků se například ptá, proč by se měla vztahovat speciální práva na bulvární média, která veřejnou službu neplní. Přes tyto pochybnosti ale Západ výsady novinářů střeží velmi pečlivě.

Kde jsou větší práva, existuje také větší odpovědnost. Proto mají redakce různé kodexy, které nastavují hranice jejich práci. Ať už jde o nutnost referovat pravdivě či nezávisle, je důležité tato pravidla znát a dodržovat, protože jsou v této profesi něčím jako ústavou.

Ne vše ale může být psáno, a tudíž dáno. Velmi často se novináři, a zejména ti investigativní, dostávají do situací, na které prostě pravidla neexistují. V Česku je to o to těžší, že tu působí jen málo investigativních médií, takže máme minimum precedentů a příkladů.

Respekt dlouhodobě patří k těm, kdo se snaží vést debatu o hranicích novinářské profese. Velmi ostře jsme kritizovali akci TV Nova známou jako případ Morava, kde novináři nabízeli politikům kompromitující materiály na jejich konkurenty a pak nepřesvědčivě monitorovali, kdo se chytne. Vedle toho jiná provokace, tentokrát MF Dnes, která vyslala fiktivního zájemce o změnu zákona o hazardu, aby politikům nabízel peníze za protislužbu, už byla pro společnost prospěšnější. Ukázalo to, že se dají koupit zákony.

Také se nám nelíbilo, když v roce 2006 MF Dnes nahrála na skrytou kameru lobbistu Dalíka, který mluvil o tom, že jeho přítel a tehdejší premiér Mirek Topolánek nechce vládu s ČSSD a spoléhá na přeběhlíky. Přišlo nám, že tehdy nahrávka nepřinesla nic zásadního a jen narušila vztah novinář a zdroj.

V debatě se často ozvalo, že je to identický moment s tím, co nyní učinil Respekt. Není tomu tak. Krátká rekapitulace: Při přípravě jiného textu nám delegát VV Jaroslav Škárka omylem prozradil, že navíc k poslaneckému platu bere načerno stejně velké peníze od ministra Víta Bárty. Na další schůzce prozradil detaily, například že částky dostával za mlčení o nekalých praktikách ve financování strany. Odmítl přitom pomoci odhalit fiktivní sponzory či uplácení ze strany Víta Bárty.

Zde se tedy rozhodně nedá mluvit o „zdroji“ informace, ale o novinářské stopě, o „subjektu“ informace. Pan Škárka nebyl tím, kdo odhaluje neplechu, on sám jí byl. Sám ostatně minulý týden řekl pro Novinky.cz: „Novinářka to dostala jako informaci mimo záznam, se kterou mohla pracovat.“ Z toho je patrné, že chtěl rozehrát nějakou politickou strategii, kde měl být Respekt jeho nástrojem. Nabídl nám výměnou za nepublikování jeho jména v článku, že Respektu příště dá něco exkluzivního, jako dává jiným médiím.

Nyní je nutné připomenout pravidlo (na Západě ctěné i soudy): Pokud je zdroj jmenovaný, nese za pravdivost informace plnou odpovědnost on, pakliže je uvedena informace od nejmenovaného zdroje, nese za ni plnou odpovědnost novinář.

Když se nám sdělení o předávání peněz podařilo ověřit u dalších zdrojů (které jsme nejmenovali), měli jsme jasno. Je to natolik závažná informace, že ji musíme zveřejnit. A aby to nebylo tvrzení proti tvrzení, potřebovali jsme nahrávku, kterou jsme pořídili.

Západní praxe

Někteří kolegové novináři, zejména z Lidových novin, nás kritizují za to, že jsme porušili slib daný Škárkovi, že zdroj informace nezveřejníme. Tato námitka je důležitá, sami jsme si byli vědomi toho, že jde o hraniční případ. Proto jsme v Respektu otevřeně napsali, za jakých okolností jsme k informaci přišli. Věděli jsme, že bychom si situaci usnadnili, kdybychom prostě uvedli, že jsme nahráli Škárkovu výpověď a tečka. To by však nebylo férové.

Přesto a při vší úctě k redaktorům LN oni nevědí, o čem píšou. V jejich tezi se jasně projevuje to, že tyto noviny nemají investigativní novináře. Nejde o nějaké povyšování se, ale oni prostě nestojí před otázkami, které tzv. pátrací novináři řeší.

Konzultovali jsme náš postup s řadou teoretických odborníků i novinářů ze zahraničí, kteří tuto zkušenost naopak mají. A zde je například odpověď šéfa politické rubriky Financial Times George Parkera: „Když novinář narazí na možné porušení zákona nebo nelegální činnost, a tyto informace získal tajně nebo v rozhovoru ,mimo záznam‘, jeho šéfredaktor musí zvážit, zda je ve veřejném zájmu to zveřejnit. Myslím, že ve většině případů by se rozhodl pro zveřejnění, pro odpověď ANO, a zejména pokud se jedná o závažný čin.“

Investigativní reportér deníku The Guardian David Hencke pak říká: „Váš příběh působí jako případ, kde je veřejný zájem jednoznačný, protože jste zřejmě odhalili korupční systém financování politické strany a jejích členů. Nemůžete být nařčeni, že jste si počínali neeticky, jednali jste jasně v zájmu veřejnosti. Já bych se zachoval stejně – zveřejnil bych to.“

Podívejme se, co uvádějí etické kodexy. Někdy jsme byli nařčeni z toho, že jsme porušili český etický kodex novinářů, kde se píše, že novinář musí dodržet tajemství, jestliže si „zdroj přeje být utajen“. Jak už jsme uvedli, zde se nejednalo o zdroj, ale o objekt. Co je však podstatnější, v kodexu se píše, že novinář musí „respektovat pravdu bez ohledu na důsledky, které to pro něj může mít, vyhledávat informace, které slouží všeobecnému zájmu, i přes překážky“.

Co jinak dělat?

Je také nutné si položit otázku: Co byla alternativa k našemu postupu? Jedině onu informaci zamlčet a nepublikovat. A teď si zkuste představit, že se nějak dostane na veřejnost, že jsme takovou informaci získali, že jsme ji dokonce nahráli a nepoužili. Co by se stalo? Okamžitě by se strhla kritika (a nepochybuji, že by ji sdíleli i kritici dnešního postupu Respektu), že hrajeme hry. Že zatímco o ostatních napíšeme vše, tady jsme úmyslně mlčeli.

Objevovaly se návrhy, že jsme se prý měli pokoušet zjistit víc. To však jsou obligátní výmluvy, když chybějí argumenty. Jsou prostě momenty, kdy se v nutnosti shromáždit „veškeré dostupné“ informace dostanete na hranici svých možností. V jednu věc pak musíte doufat, a to že vámi zveřejněná informace je tak zásadní, že se jí chytne veřejná debata a jiná média, která vás v něčem zastoupí. A to se nyní zcela ukázkově stalo. Další vývoj nám dal rozhodně za pravdu.

Daniel Kaiser v LN přinesl velmi důležitý postřeh, když napsal: „V editorialu, jímž Respekt svůj krok ospravedlňuje, je klíčová věta, že ,novináři tu nejsou od toho, aby s politiky sdíleli tajemství‘. Proč by se ale jinak novináři s politiky scházeli, než aby se stali podílníky politických tajemství? A co až politici dojdou k závěru, že od toho, aby s novináři sdíleli tajemství, tu nejsou spíš oni, a přestanou neoficiálními schůzkami ztrácet čas?“ Na tomto úryvku se jasně ukazuje různý přístup ke vztahu novinář a politik. Pakliže někdo z mediálního světa stojí o to, aby mu politici či kdokoli jiný beztrestně vyprávěli o tom, kde někoho okradli, zkorumpovali či kdovíco ještě, přestává být novinářem a stává se aktérem nebo spolupachatelem.

Úlohou novináře přece je veřejnost informovat. Ne před ní něco ukrývat a těšit se z toho, že je brán politiky do party. Nejmenované zdroje mají smysl jedině tehdy, když a) pomáhají novináři se zorientovat v nějaké problematice, b) přinášejí podklady pro odhalení nějaké nepravosti. Cokoli nad rámec toho je už spolupráce a obě strany by to měly vědět.

Nejednoznačný svět

Ačkoli jsem uvedl, že jsme měli jasno, nechceme v žádném případě bagatelizovat pochybnosti. I debata nastavuje pravidla a my jsme teď v mnohém moudřejší. Například jeden z nejuznávanějších expertů na média Melvin Mencher z newyorské Kolumbijské univerzity k našemu tématu říká, že rozumí naší snaze si rozhovor nahrát, aby ho nikdo nemohl zpochybnit. Zároveň se ale musíme připravit na zpochybnění takového postupu. „Jak můžete vidět, přijímání rozhodnutí je delikátní a nejednoznačná věc,“ píše ve svém e-mailu pan Mencher. „V novinařině je jen málo absolutních pravd.“