Zatímco kolem v Evropě to vře debatami o německo-francouzském plánu ustavit společnou evropskou ekonomickou vládu, v Česku zdánlivě vládne klid konce prázdnin. Stranou všeobecné pozornosti se nicméně dál svádí zápas o to, zda zůstaneme na hlavním evropském orbitu, či zda se od něj vzdálíme ještě dál na okraj.
Autor: ČTK 26A_ctk_R35_2011_s.jpg • Autor: ČTKČeské ticho
Krize si čas nevybírá, a tak pařížské jednání německé kancléřky a francouzského prezidenta o nutnosti podřídit rozkymácenou eurozónu společné hospodářské vládě připadlo na dusný prázdninový srpen. V Česku sice už vládní prázdniny skončily a ty parlamentní téměř taky, řada klíčových osobností včetně ministra zahraničí je nicméně stále u moře či v lázních a nezvedá telefony. Na vládě, v parlamentních tělesech ani ve stranických orgánech hlavních partají se zatím o plánech, které vyvolaly v Evropě vášnivé výměny názorů, nemluvilo.
Vysvětlovat ovšem ticho prázdninami by nebylo přesné – podobně mdle vypadají tuzemské reakce na evropská témata už delší dobu i za plného politického provozu. „Vždy když chceme od stran vyjádřední k nějaké evropské problematice, tak je problém je dostat,“ říká vysoce postavený vládní úředník. Ukázalo se to třeba nedávno, když partaje vyslaly na Schwarzenbergův úřad svoje „stranické experty“ k debatě o koncepci české zahraniční politiky včetně evropské. Jména Jakub Kajzler (ODS), Kateřina Kocianová (ČSSD ) a Petr Kvíčala (TOP 09) jsou veřejně zcela neznámá a ani na základě rešerše v domácích médiích nelze objevit, že by jejich nositelédění v eurozóně nějak vysvětlovali či komentovali.
Nicméně i navzdory srpnové ospalosti a bez hromadných debat lze získat základní přehled o převažujících názorech. V obecné rovině se všichni shodnou, že starost o kondici eurozóny a její prosperitu je také českým zájmem. Už jen proto, že naše ekonomika stojí na exportu a ten míří v drtivé většině právě k evropským sousedům. „Funkční eurozónu my prostě potřebujeme,“ shrnuje náměstek ministra průmyslu a obchodu Martin Tlapa.
Jenže s výjimkou sociálních demokratů si čeští politici stabilizaci eurozóny představují jinak než německá kancléřka a francouzský prezident, a už vůbec nechtějí slyšet o tom, že by se Česko do takového plánu – ať už jako země mimo eurozónu, či vstupem do ní – zapojilo. Spíše než ustavení ekonomické vlády by prý měly země eurozóny dodržovat stávající pravidla a nutit státy v problémech, aby splácely své dluhy a chovaly se odpovědně ke svým financím. A od integračních plánů eurozóny bychom se měli držet dál proto, že jen tak prý neztratíme možnost rozhodovat o své ekonomice a schopnost konkurovat jiným zemím. „Nebylo by dobré se zbavovat základních mechanismů, kterými můžeme ovlivňovat ekonomiku,“ říká šéf sněmovního evropského výboru Jan Bauer (ODS). Mezi tyto nástroje patří třeba korporátní daně, jejichž výši si dnes určují státy samy, ale které by mohla v budoucnu sjednocovat právě ekonomická vláda. A vzhledem k tomu, že jak ve Francii, tak v Německu jsou vyšší než v Česku, české firmy by mohly ztratit konkurenční výhodu.
Názor vládních politiků nezviklá ani opatrná podpora, kterou francouzsko-německému plánu překvapivě vyslovili britští konzervativci – jež jinak zejména ODS označuje za svoje „evropské“ ideové souputníky a hlavní spojence. Patří ovšem k charakteristikám zdejší debaty o významu EU pro české zájmy, že siobčanští demokraté dokážou rozpor okamžitě vysvětlit. „Britové mají sami velké dluhy, takže si tímto připravují takové předpole na vstup do eurozóny, aby za ně ty dluhy někdo zaplatil,“ vysvětluje předseda senátního evropského výboru Luděk Sefzig (ODS). Británie má ale trvalou výjimku z eura a tamní politici potvrzují její trvalost; na čem tedy tenhle výklad šéfa senátního výboru stojí? „Z žádného zdroje to nemám, do hlav jim nevidím, ale jejich postoj mě překvapil a jinak si to vysvětlit neumím,“ dodává Sefzig.
Naproti tomu sociální demokraté říkají, že pro eurozónu je fiskální integrace krokem nutným a logickým a že by naopak mělo být Česko co nejvíce u toho, a to proto, že jen tak budeme mít možnost o tuzemské ekonomice rozhodovat. „Představa, že dnes máme autonomní finanční politiku, je směšná. Formálně ji máme, reálně ji nemáme,“ tvrdí stínový ministr pro evropské záležitosti ČSSD Vladimír Špidla. „Takže možnost o sobě rozhodovat naopak ztratíme, když u těchto debat nebudeme. Bude se rozhodovat o nás bez nás.“
Problém je v tom, že ani v jednom případě nejde o názory podložené propočítanými studiemi (několik jich mimochodem na toto téma teprve vzniká, chystá se na to třeba NERV), politici otevřeně říkají, že při tvorbě názorů hlavně listují stranickými programy. „Tvrdá data nepotřebuji, mám s evropskou hospodářskou vládouprogramový problém,“ vysvětluje svůj postoj Jan Bauer. Nad Špidlovými názory tedy ODS mává rukou jako nad názory politika, jehož snem je „unifikovaný superstrát“, ČSSD zase viní konzervativce z toho, že žijí v „iracionálním omylu“.
Řada ekonomů proto prozatím doporučuje kompromis mezi oběma pohledy, který radí nepřijímat euro, ani se ortodoxně nedržet vně, ale přesunout se na blízký orbit eurozóny. Tak jak to nakonec učinilo šest zemí včetně Polska či Dánska, jež eurem neplatí, ale přidaly se letos na jaře k tzv. Paktu euro plus, v němž budou jeho členové více společně koordinovat svoje hospodářské politiky. Ačkoli je možné se k němu ještě dodatečně připojit a premiér Nečas změnu postoje na jaře „nevyloučil“, česká vláda to nemá v plánu.
Machova cifra
V českém parlamentu se navíc daly do pohybu děje, které by mohly Česko vytlačit na okraj ještě více. A přitom se ukazuje, jak snadno lze stranami vyklizené argumentační pole ovládnout.
Příkladem může být vývoj českého postoje k tzv. stálému záchrannému fondu eurozóny, na jehož vzniku se evropské země dohodly letos na jaře. Má to být nástroj shromažďující prostředky na případnou pomoc zemím v problémech, který podle záměru zakladatelů v roce 2013 nahradí provizorní a už nevyhovující záchranný val spíchnutý horkou jehlou v největším tlaku krize. Aby tento Evropský stabilizační mechanismus (ESM) vznikl, je třeba ratifikace v celé sedmadvacítce. Zdálo se, že to celé půjde hladce, jenže věci se komplikují. ODS má totiž v plánu českou ratifikaci v parlamentu odložit na polovinu příštího roku. „Aby se ujasnilo, co hlavouni v Bruselu vymyslí,“ vysvětluje krok senátor ODS Jiří Pospíšil. „A až podle toho, co naplánují, jestli přijdou s dalšími daněmi nebo ekonomickou vládou, tak se rozhodneme, jestli pro to ruku zvedneme, nebo ne.“ Celé to významně připomíná situaci kolem schvalování Lisabonské smlouvy, která mimo jiné také zásluhou stejné skupiny senátorů putovala horní komorou rok a půl, na její schválení tehdy čekala celá Evropa a prošla jen zásluhou tehdejšího premiéra Topolánka, který své kolegy přesvědčil.
Ve sněmovně má plán zatím jen nejasné obrysy, v Senátu naopak dosti konkrétní. Na zářijové schůzi to senátoři ODS navrhnou, a přestože už nemají v horní komoře většinu, je možné, že s návrhem uspějí. „Odložení podpořím,“ říká třeba členka senátorského klubu TOP 09 a Starostové Jana Juřenčáková. „Nebudu podporovat něco, co znamená další zadlužení ve výši stovek miliard korun.“
Juřenčáková už si sice přesně nepamatuje, odkud čerpá informaci, že nás bude souhlas s ESM tolik stát, nicméně s argumentem, že „pošleme do Bruselu 250 miliard“ není v Senátu sama. Cifra pochází z analýzy, kterou všem senátorům rozeslal předseda mimoparlamentní Strany svobodných občanů Petr Mach. Podle ministerstva financí přitom nemá pravdu. Pokud Češi kývnou na euro a stanou se členy ESM, budou muset jako noví „akcionáři“ složit okolo 40 miliard korun v hotovosti. Kolik peněz by dali na pomoc krachujícím státům eurozóny, je pak ve hvězdách, protože by záleželo na tom, jaký stát a jakou finanční injekci by potřeboval – pokud vůbec nějakou. „Výše českého příspěvku nad rámec zmíněných 40 miliard je tak čirou spekulací, od čisté nuly až po 310 miliard korun, což je strop,“ míní Jakub Mazur z odboru finanční politiky Kalouskova ministerstva.
ODS ovšem nejde jen o peníze, odkladem zřejmě sleduje i politické cíle. Někteří její senátoři otevřeně mluví o tom, že by Česko mělo souhlas za „něco vyměnit“ – nejlépe za tzv. Klausovu výjimku. Český prezident podmínil v roce 2009 svůj podpis pod Lisabonskou smlouvou tím, že se Česko při nejbližší změně smlouvy vyváže z Charty lidských práv EU, která podle právních analýz Hradu může otevřít cestu ke „zpochybnění platnosti“ poválečných dekretů prezidenta Beneše. Šance na odchod z charty nastane přístí rok, kdy parlamenty členských zemí EU budou hlasovat o chorvatské přístupové smlouvě. Česká výjimka ovšem bude samostatný dokument a senátoři ODS mají strach, že by v některém z 26 států mohli Chorvati dostat zelenou, Klausův požadavek by ale neprošel. Takže přiškrcením životně důležitého záchranného fondu pro eurozónu chtějí zákonodárci ODS získat páku, aby se nic podobného nestalo.
Zatímco občanští demokraté to považují za standardní postup, naopak diplomaté či politici ČSSD se delšího zdržování obávají a varují před reakcí evropských trhů i dalších zemí EU. „Odklad by byl nepředvídatelný krok pro státy, které to potřebují,“ říká místopředsedkyně Senátu Alena Gajdůšková (ČSSD). „Byli bychom jako soused, který odmítá dát ve stavebním řízení souhlas ostatním v ulici, aby si modernizovali kuchyně, i když se ho to nijak nedotkne.“
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].