Editorial: Kdo tají, má za tři

Když byl před šesti lety jmenován šéfem Úřadu pro ochranu osobních údajů předtím neúspěšný ministr a pražský primátor Igor Němec, kdekdo to bral jako nezajímavou trafiku politikovi, kterého se ODS potřebovala nějak důstojně zbavit, a mávalo se nad tím rukou.

Teprve dnes začíná být jasné, jak důležitá věc se tehdy odehrála. Němec totiž hraje poměrně klíčovou roli v privatizaci moci, o níž se v souvislosti s velkými politickými stranami často mluví.

Němcův úřad nerozhoduje jen o míře ochrany našeho soukromí. Rozhoduje i o soukromí veřejných zástupců (politiků) a tím staví mantinely tomu, co se můžeme dozvědět o rozhodování v politice. Kdo tohle ví a má moc obsazovat nenápadné, ale velmi důležité posty inspektorů úřadu, kteří přijímají rozhodnutí, má možnost blokovat veřejnou kontrolu politiky. A právě tohle se stalo. Do pozic inspektorů nejsou vybíráni zkušení právníci či jiní odborníci, ale bývalí politici, nebo dokonce asistenti nynějších politiků. Ti pak – jak postupně zjišťujeme – brání snaze otevřít politiku veřejné kontrole (podrobně v našem článku na str. 17–20).

Přitom samo rozhodování Němcova úřadu je velmi neprůhledné, protože nevysvětluje svá rozhodnutí, jako to dělá třeba Ústavní soud. Jednotliví inspektoři se kategoricky odmítají na téma svých výnosů bavit. A to tu nejde o nic menšího než o kvalitu české demokracie.

V reálu tak můžeme vidět důsledky neblahé praxe: Velké strany ODS a ČSSD si sice nemohou před veřejností přijít na jméno, pokud jde ale o dělení vlivu v nezávislých institucích, vycházejí si maximálně vstříc. Ať už jde například o antimonopolní úřad, Nejvyšší kontrolní úřad či mediální rady. Za tento stav neseme jistý díl spoluviny všichni, protože když se veřejnost podobným praktikám vzepřela na začátku minulého desetiletí, politici couvli, jakmile však opadla pozornost, vrátili se zpět do opuštěných pozic, a vzali si dokonce o kus navíc.

Je čas věnovat tomu pozornost, protože to za chvíli může ochromit základní kontrolu státu. Bohužel se tak pokračuje v tradici, před kterou už ve třicátých letech varoval přední státovědec Zdeněk Neubauer. V tisku si tehdy posteskl, že si strany „rozdělily všechny ústavní orgány, ale i značnou část veřejné administrativy a veřejného hospodářství“ a co víc, dosazené osoby se vykazovaly „naprostou kázní straníka“. Neubauer navrhoval, ať se nastaví nějaký strop, kam se budou takto dosazení lidé vpouštět. Nestalo se a mělo to poměrně fatální důsledky – minimální důvěru občanů v instituce, což se projevilo v době krize.

Vážené čtenářky, vážení čtenáři,
inspirativní čtení vám přeje

Erik Tabery