Nehynoucí igelitky

Počet igelitových tašek a mikrotenových pytlíků rozdaných v Česku za jediný den dosáhl podle vládních odhadů osmi set tisíc – to je za rok kolem tří miliard kusů. Vzhledem k tomu, co se s taškami dál děje po jejich „smrti“ na smetištích, je to docela problém. Zákon o odpadech snažící se omezit jejich spotřebu tu však neprošel, a tak místní Tesco dál automaticky přihazuje dvě tři igelitky do každého košíku před pokladnou. Na milovníky bezstarostného odnosu nákupů přitom podle evropských zkušeností zabírá jen některé z následujících tří Z: plastové tašky zakázat, zpoplatnit, znemožnit. Posledně jmenovaný bod má teď po boku čím dál zapálenějšího spojence – módu. Procházet se po městě s igelitkou není totiž zrovna chic.

36A_stransky_R35_2011_s.jpgJednou a dost

I přes módní handicap jsou zatím čísla vysoká i mimo Česko. Podle Evropské komise spotřebuje průměrný občan EU „přibližně pět set nákupních plastových tašek za rok, přičemž většinu z nich použije pouze jednou. Nízká hmotnost a malá velikost plastových tašek způsobují, že se na ně často při nakládání s odpady nedostane a skončí v moři, kde trvá stovky let, než dojde k jejich konečnému rozkladu.“ Před tím je možná stačí spolknout mořský živočich a zahyne, nebo se plast rozmělní na jakýsi po staletí „žijící“ plastový plankton, zamořující vodu i půdu.

Kvůli těmto zhoubným dopadům navrhl předloni tehdejší ministr životního prostředí Martin Bursík, aby lidé za svoje igelitky museli platit. Jeho zákon o odpadech však narazil na takový odpor už ve vládě, že nakonec nebyl vůbec vypraven do parlamentu ke schválení.

Česko by přitom nebylo první zemí, která podobná omezení zavedla. V Irsku platí daň na plastové tašky téměř deset let a jejich podíl na komunálním odpadu spadl z pěti procent na čtvrt procenta (u nás se podíl plastových tašek na tříděném plastovém odpadu nesleduje). Obyvatelstvo si změnu nemohlo vynachválit, a tak vláda výchovnou daň ještě zdvojnásobila. Od letošního roku si plastovou tašku zdarma z obchodu neodnesou ani Italové, kteří dosud obstarali jednu pětinu spotřeby igelitek v Evropě. Zákaz rozdávání tašek platí už i v Číně, na Tchaj-wanu, v Bangladéši, Austrálii, na Korsice a v San Francisku.

Proč se něco podobného nepodařilo a nedaří zavést i v Česku? S novými šéfy nyní ministerstvo připravuje nový zákon, ale o zpoplatňování tašek již neuvažuje. Podle vyjádření ministerstva byl „původní návrh problematický proto, že zisk z prodeje tašky za úředně stanovenou minimální cenu by byl příjmem prodejce, kterému by tak stát de facto stanovoval výši marže. To je v rozporu s irským modelem, kde je speciální daň příjmem státního rozpočtu a získané prostředky tak mohou být použity na jiné celospolečensky přínosné služby.“ Jenomže české ministerstvo nechystá ani žádný jiný způsob omezení.

Nicméně možná nás k bitvě s igelitem donutí ti známí a proklínaní „bruselští byrokraté“: Evropská komise chce celoevropsky platné změny v používání plastových tašek vyhlásit ještě letos. Co bude jejich podstatou, se zatím neví.

Plastic is forever

Ne že by se v Česku nedělo vůbec nic. Během krize většina tuzemských obchodníků plastové tašky zpoplatnila, ale zase ne tak, aby si zákazníky pohněvala. V obchodech Spar a Interspar je mají za korunu, jedenáctkrát levněji než v zadluženém a otřásajícím se Irsku. V nabídce řetězců se tu a tam objevují i různé tašky „šetrné k životnímu prostředí“, všechny tyto snahy však válcuje těžkotonážní Tesco, jež vytrvale rozdává jednorázové igelitky zdarma. „Bezplatné nákupní tašky byly pro zákazníky dlouhodobě jednou z priorit, podle kterých hodnotili pohodlnost nákupu,“ vysvětluje tisková mluvčí řetězce Eva Karasová, co je podstatou této podnikové strategie. Ke špatné zprávě zároveň mluvčí dodává dobrou: zájem o jednorázové igelitky prý na pokladnách Teska klesá každý rok o zhruba deset procent (kolik to dělá v kusech, Tesco nechce říci). Podle Evy Karasové je to prý dáno „zvyšující se obecnou informovaností zákazníků o nutnosti ochrany životního prostředí“.

Problém s tímto optimismem je, že mezi ekologicky neškodné řadí prodejci i „oxodegradabilní“ tašky. Označují se třemi šipkami směřujícími do trojúhelníku, písmeny LDPE a číslem 4. Patří sem například Tesco Organic, tašky drogerie DM nebo tašky Baťa. Na první pohled vypadají jako obyčejné ­igelitky a jsou také vyrobené ze stejného materiálu. Do něj je ale přidán chemický „startér degradace“, který fólii na slunci rozloží během několika let do okem neviditelného plastového prachu. Neznamená to však, že by plast zmizel úplně. Asi jako kdybyste ­igelitku roztloukli v hmoždíři a vysypali na louku. Tašky pak sice neškodí esteticky, jejich dopad na vodu, půdu a živočichy je ale předmětem odborných sporů. Britské ministerstvo životního prostředí vydalo studii, která hovoří o jejich problematické likvidaci: nehodí se ani na kompost, ani do tříděného odpadu – na recyklovaný materiál by působil startér a mohl by ho destabilizovat. Britské ministerstvo vyzvalo výrobce a prodejce, aby oxodegradabilní tašky nevydávali za šetrnější k životnímu prostředí a nemátli tím veřejnost.

Krásné bužírovky

„Jediná cesta, jak přimět lidi, aby nepoužívali igelitky, je nabídnout jim místo nich praktický a hezký produkt, který si sbalí do kabelky a který jim padne k šatům,“ tvrdí Jan Majer, spolumajitel firmy na výrobu textilních ekotašek Ecozz. Jeho společníkovi Lukáši Hanesovi říkali prý doma, když s nápadem na podnikání přišel, že je blázen: vždyť proč by si přece člověk kupoval něco, co všude dostane zadarmo. Nicméně kamarádi z ekonomky se tenkrát před třemi lety nenechali odradit, vložili do společného podniku každý padesát tisíc – a za loňský rok už měli obrat přes deset milionů korun. Letos čekají růst. Zatímco na rozjezdu začínali se sedmi variantami ekotašek, nyní jich mají v repertoáru přes sedm set.

Majitelé Ecozz se zkraje zaměřili na poměrně úzkou cílovou skupinu vzdělaných mladých žen, které jsou doma s malými dětmi. Baví je vyhledávat a objednávat na internetu různé novoty k usnadnění péče o děti a domácnost. Objevy pak sdílejí na Facebooku, kam Ecozz umístil své první reklamy. „Sázíme na to, že lidi dají našemu profilu takové to označení ‚líbí se mi‘ – a to se pak šíří a ‚líbíme se‘ čím dál víc lidem. Takhle jsme prodali sto tisíc tašek,“ vypráví Lukáš Hanes.

Na to, aby své tašky prosadili do obchodních řetězců, Ecozz nepomýšlí. „Znamená to zaplatit nákupčímu z řetězce pěknou dovolenou, a my touhle cestou jít nechceme,“ je rozhodnut Lukáš Hanes.

Babiččina podivuhodnost

Vymyslel ji úspěšný výrobce sítěk do vlasů Vavřín Krčil poté, co si dámy své kadeře na konci dvacátých let 20. století ostříhaly a síťky vyházely do propadliště dějin. Nový vynález zlidověl, taška se vešla do kapsy, byla lehká a přitom dost pevná, aby unesla pořádný nákup či sadu lahváčů – legendární síťovka. Zdeněk Červinka, bývalý majitel kamenolomu, začal pomýšlet na obnovu její výroby poté, co v rozhlase vyslechl anketu, že lidem z minulosti chybí právě tyto podivuhodné tašky, jejichž oblibu utnul nástup igelitek na konci sedmdesátých let. V Kolíně založil firmu Saariense, pojmenovanou podle původní továrny na síťovky ze Žďáru nad Sázavou, ale dnešní tašky se šijí v Číně. „Držadla jsou ručně obmotaná, aby byla příjemná do ruky. To by u nás nikdo nezaplatil,“ vysvětluje volbu Číny Zdeněk Červinka mladší, syn a výkonný ředitel firmy.

Červinkovi hodlají ve velkém dostat síťovku k pokladnám obchodních řetězců, zatím však má ohlas hlavně coby reklamní předmět – prodalo se jich tři čtvrtě milionu. Přesto se počáteční investice Červinkovým ještě nevrátila: „Nechali jsme si ve většině zemí světa patentovat model, který doma našla moje babička. To stálo hodně peněz,“ říká k pomalé návratnosti Zdeněk Červinka mladší. „Síťovku chceme zkusit prosadit ve světě pod názvem spiderbag.“

Ale i výroba síťovky nebo ekotašky, ušité v Číně z umělého vlákna, zanechává ekologickou stopu, navíc jednoho dne doslouží a vytvoří plastový odpad. Nejpřísněji vyrobená taška z konopí, které není zaléváno pitnou vodou ani ošetřeno pesticidy, potištěná přírodním sójovým inkoustem a ušitá ve fabrice s fair trade certifikátem však stojí kolem pěti set korun. „Hlavním důvodem takové ceny je složitá výroba v menším množství. Zákazníky už produkt kvůli vyšší ceně nezajímá, zas tak ekologičtí nejsou,“ domnívá se Jan Majer. Ekologové proto spořivějším, ale antiplastově naladěným konzumentům doporučují ušít si vlastní tašku ze zbytků látek, nejlépe přírodních, které lze zkompostovat. Otázka ovšem je, jak potom taková taška padne k outfitu. 

Autorka je novinářka.