Recept po prababičce

V Čechách si skoro nelze představit nic prostšího: tvarohový koláč s mákem a povidly velký jako kolo od vozu. Přesto s sebou ten z Krchleb na Domažlicku pečený podle prastarého prababiččina receptu nese pozoruhodný příběh a svojí prazvláštní chutí udělal díru do světa. Turisté z celého světa ho vyhledávají jako českou specialitu a na výstavách v Evropě slouží jako ozdoba prezentace Plzeňského kraje. Pro svého výrobce, rodinnou firmu Heleny Konopíkové v malé západočeské vesničce, představuje už téměř dvacet let jistotu úspěšného podnikání – jeho prodej přináší roční obrat atakující hodnotu čtyř milionů korun.

52_R40_2011_s.jpg Kazíte normy

„Vždycky o Vánocích či k narozeninám ho pekla už moje prababička. Přesto nikdo vlastně neví, odkud se vzal. Říká se snad, že z Německa a že to byla pochoutka spíš zámecké kuchyně než nějakého chudého sedláka. Ta vybraná chuť by tomu snad i odpovídala,“ líčí příběh krchlebského koláče Helena Konopíková. Krchleby o třech stovkách obyvatel leží hluboko ponořené v lesích šumavského příhraničí, a tak domácí kuchtění znamenalo něco víc než pouhou obživu. „Tady se žilo uzavřeným životem, až na hospodu a krám tady toho prostě moc nebylo. V takovém světě jsme se snažili nějak uplatnit a něco vlastního vyrábět,“ vypráví. A tak prý objevila kouzlo „kuchyňské alchymie“: hodiny pak prostála u plotny a pořád dokola se pokoušela přijít na tu jedině správnou chuť kdejakého receptu. A i když si přála stát se cukrářkou, možnosti osmdesátých let jí přisoudily práci v pletárně svetrů v podniku Chodské pletárny Koloveč. Jenže tam zažila svůj první šok z tehdejší socialistické reality. „Byla jsem z domova zvyklá hodně pracovat a najednou mně někdo nakazoval, že tolik pracovat nesmím a že kazím všem normy,“ kroutí hlavou Helena Konopíková.

Jenže to už přišel listopad 1989 a první svobodné pobídky k vlastnímu přístupu. „Chtěla jsem tvrdě pracovat a mít za to dobře zaplaceno,“ říká. Tehdy také jako čerstvá matka dostala nápad, jak si k mateřské přivydělat: nejdříve to zkusila s šitím pracovních rukavic, postupně přece jen převládla touha po dobrodružnějším podnikání na vlastní pěst. „Vzpomněla jsem si na pečlivě uchovávaný recepis na koláč od prababičky, který je docela složitý a kombinace tvarohu, rozinek, mandlí, povidel, máku, zakysané smetany a šlehačky mu dává jedinečnou chuť,“ vysvětluje. S manželem zámečníkem napekla várku prvních deseti kusů a vyrazila ve staré škodovce na předpokládané místo odbytu – právě otevřené česko-německé hranice. Tam je pak ke svému údivu zvědavým turistům z Německa po třech markách vmžiku prodali.

Dalších pět let si takto o víkendech pravidelně přivydělávali, jenže postupně koláčů na hranice vozili rovnou stovku a tak pomalu opouštěli domácí kuchyni a budovali pekárnu v rodinném domě. „Jenže v té době se začaly na hranicích usazovat velké tržnice a my se tam najednou jakoby nehodili,“ vypráví Helena Konopíková. Nabídli proto své služby pekárnám v Domažlicích – ale ty je coby „nezajímavou marginálii“ odmítly, a tak se rozhodli jít do toho sami svými silami.

Dnes koláče sami pečou – každý den vstávají ve dvě v noci, aby měli ráno připravenou roky takřka neměnnou várku čtyř stovek koláčů (v zimě jich dělají polovinu). Jeden stojí šestasedmdesát korun a na svatby či poutě a posvícení se pečou koláče i o půlmetrovém průměru. Jejich zákazníky jsou pak hotely, restaurace, cukrárny, ale také krajský úřad coby organizátor reprezentačních akcí Plzeňska právě třeba v Bruselu. Nakonec zákazníci přijíždějí do Krchleb i jednotlivě – krchlebský koláč ochutnali turisté snad nejen z celé Evropy, ale dokonce i Spojených států a Kanady.

Navíc inspiroval také své nejbližší okolí – postupně se na trhu objevil staňkovský, kvíčovický či bořický koláč. Přesto ten krchlebský prý nemohou nijak ohrozit: v současnosti se totiž koláč stal živností celé rodiny – k rodičům se přidaly teď už dospělé děti. Konopíkovi proto vystavěli zbrusu novou provozovnu a ke koláčům otevřeli i malou vesnickou kavárničku. „Chceme být především rodinnou firmou, což je jistou zárukou toho, že to bude stejně kvalitně fungovat i nadále,“ říká Helena Konopíková.