Cesta snů. Vzpomínka na první státní návštěvu Václava Havla v USA

Letadlo šlo na přistání, ale jeho pasažéry by v tu chvíli nic neudrželo připoutané v sedačkách. Za okénky starého tupolevu se z mraků nad oceánem vynořila majestátní socha s pochodní v ruce a rozťatými pouty tyranie u nohou. Všichni ji chtěli vidět a dojatí se tlačili u skla. Právě před dvaceti lety začínala první státní návštěva prezidenta Václava Havla v USA – okamžik, který vrátil Československo na mapu svobodného světa.

V našich vzpomínkách na revoluční časy se tato chvíle trochu ztrácí. Šok z bití studentů už pominul, euforie sametových dní pomalu opadá, náměstí jsou zametena po demonstracích. Václav Havel druhý měsíc úřaduje jako první demokratický prezident. Sekunduje mu vláda reformního komunisty Mariána Čalfy obsazená disidenty a nezkompromitovanými odborníky, kteří celé dny diskutují o ekonomických reformách. Do červnových svobodných voleb je ještě daleko, ale místní zastupitelstva a Federální shromáždění smějí nahrazovat komunistické zastupitele kooptovanými poslanci s čistým štítem.

A právě tehdy, v druhé polovině února 1990, se Václav Havel s početným doprovodem vydává na čtyřdenní cestu do země, která pro obyvatele komunistické klece čtyřicet let symbolizovala vytouženou svobodu. „Byl to jeden z nejsilnějších okamžiků mého života“ – tuto větu pravděpodobně uslyšíte jako první, ať se na návštěvu Spojených států zeptáte kohokoli z pamětníků – prezidentova bodyguarda, fotografa, ministra Čalfovy vlády nebo amerického kongresmana. Havel byl první z východoevropských disidentů, který přijel do USA jako nový vůdce své země. Přijel oznámit pád železné opony a jeho příběh člověka, který se z intelektuála a vězně stal politickým lídrem, Američany fascinoval. „Amerika ze mě v duchu svých kulturních tradic udělala takového trochu pohádkového prince, který vytrvalým bušením hlavou do zdi zeď nakonec zbořil a pak kraloval,“ vzpomíná dnes na své přijetí sám Havel.

Během státní návštěvy se z něj nejen stává světová celebrita, ale vytváří se také jemné předivo důležitých vazeb, které budou pomáhat české politice, diplomacii i kultuře dlouhá léta. Odmyslíme-li si dobovou euforii a patos, zůstává totiž tato, pravděpodobně nejdůležitější zahraniční cesta v české polistopadové historii především svědectvím o tom, že ony „velké“ dějiny jsou dějinami konkrétních lidí a jejich vztahů.

Země, která spala

Cameron Munter je ostřílený diplomat, který evakuoval americké velvyslanectví v Bělehradě při útocích v roce 2008, vedl rekonstrukční tým v iráckém Mosulu a dnes má jako druhý nejdůležitější muž americké ambasády v Iráku na starosti postupné stahování vojáků. Když ale v novinářském e-mailu zahlédne slova Havel, únor 1990 a USA, jeho zaneprázdněnost jde stranou. „Zavolám večer,“ dává vědět a věta, kterou začíná svůj téměř hodinový telefonát z Bagdádu, nezní jako diplomatická fráze: „Mám velkou radost, že si o té době můžu popovídat.“

Přitom když v létě roku 1989 coby úředník amerického ministerstva zahraničí ve Washingtonu dostal na starost Československo, velké dobrodružství tato práce neslibovala. Sovětskému satelitu vládla generace zatuhlých aparátčíků, neochotných k jakýmkoli společenským změnám a trestajících volání po nich policejním násilím. Tehdejší velvyslankyně v Praze Shirley Temple-
 -Blacková věřila, že se s lidmi jako Jakeš, Štěpán nebo Fojtík dokáže domluvit a přesvědčit je k demokratičtějšímu kurzu. Cameron Munter jim však nedával šanci a spory s velvyslankyní tak patřily k nejživější části jeho práce. „Pokrýval jsem zemi, která spala,“ shrnuje diplomat, „a pak se k mému nadšení přes noc probudila.“

S vypuknutím sametové revoluce Američané navázali intenzivní kontakty s disidenty, které podporovali už dlouhá léta. Události v Praze nabíraly rychlý spád a během několika týdnů začínalo být jasné, že nejslavnější politický vězeň Václav Havel směřuje do prezidentského úřadu. Myšlenka na to, že jedna z jeho prvních zahraničních cest by měla vést do Spojených států, se zrodila v prostředí Občanského fóra ještě v prosinci 1989, předtím, než byl nedávný úhlavní nepřítel státu jednohlasně zvolen prezidentem.

„Od prvního dne bylo jasné, že to bude klíčová cesta,“ vysvětluje prezidentův tehdejší poradce, dnes senátorAlexandr Vondra. „Amerika nás podporovala, když jsme bojovali proti režimu. Bylo to důležité symbolicky, ale i prakticky. Tahle země vyhrála studenou válku, definovala uspořádání v Evropě.“

Ve Washingtonu bylo mezitím rozhodnuto, že ministr zahraničí James Baker v doprovodu několika kongresmanů zajede v lednu do východní Evropy a podpoří nové lídry vzešlé z opozice. Václav Havel udělal na americkou delegaci během této návštěvy velký dojem jednou věcí – nic po Američanech nechtěl. „Měl na sobě oblek za deset dolarů a naléhavě potřeboval holiče,“ vzpomínal později Robert J. Mrazek, účastník delegace a jediný tehdejší americký poslanec s českými kořeny. „Jeden z mých kolegů mu řekl: Americký Kongres je připravený vám nabídnout finanční asistenci, aby vám ulehčil nelehkou transformaci, která vás čeká.“ Havel prý zavrtěl hlavou a odmítl s tím, že jeho země si poradí s pomocí vlastních lidí. „Ale co pro vás tedy můžeme udělat?“ ptali se udivení kongresmani. „Žádám vás o morální podporu,“ odpověděl jednoduše Havel. Američané prý odjížděli se silným pocitem, že „tenhle chlapík je nějaký jiný“.