Hloupneme?

Co je vlastně inteligence a jak ji měřit? Možná má největší kus pravdy C. G. Jung, že se jedná o harmonické propojení racionality s emocionalitou. Schopnosti typu intuitivní empatie či chycení pásovce v lese se k ní většinou nepočítají – vždy jsem si kladl otázku proč. Co vlastně různé typy inteligenčních testů měří? Kdy přecházejí numera v hausnumera? Asi lze nejspíše říci, že měří schopnost pohybovat se v technické civilizaci. Měří zejména schopnosti formálních a matematických operací, to, co je pro vznik a vývoj informační společnosti klíčové, ale čím se „lidství“, či dokonce „moudrost“ zaručeně nevyčerpává. Neexistuje bohužel, nebo o něm alespoň nevím, žádné univerzální testování umožňující srovnat inteligenci někoho s mnoha lety euroamerického školního vzdělání s někým, kdo vyrostl třeba jako sběrač a lovec, ač v obou společnostech záhy intuitivně odlišíme osoby bystré od podprůměrných.

Dělá-li něco podobného obtíže u lidí živých, je zcela nemožné srovnat průměrnou inteligenci současné populace se stavem, řekněme, na přelomu století či za antického Řecka. Proto nemáme možnost rozumně zkoumat často opakovanou tezi, že průměrná inteligence se v populaci postupem času snižuje. Řada autorů, u nás třeba Ivo Možný, upozorňuje na to, že vzdělané ženy mají v posledních sto letech výrazně méně dětí, pokud vůbec jaké. Inteligence je samozřejmě dědičná podobně jako jiné lidské mohutnosti, byť zde pochopitelně hraje velikou roli možnost jejího rozvíjení (to ale u pohybového nadání taky). Na druhé straně se dnes inovace – rozumějme opět informačně-technické – šíří po celé planetě jako stepní oheň: jeden inovátor pak stačí na mnoho milionů opakovatelů. V tradiční malé izolované vsi, ať už středověké či novoguinejské, musel alespoň jeden schopný a rozumný vůdce být. Už Newton říkal, že jsme trpaslíci na ramenou obrů, tehdy myslel své vědecké předchůdce, dnes jsou to ramena internetu. Ani lékař nyní neléčí ze své síly jako dávný šaman, ale celou kumulovanou silou medicínsko-farmaceutického komplexu. Hloupneme?