Ignoranti v Letech

Připomínky konce druhé světové války vypadají v Česku pokaždé bezproblémově. Pokládka věnců, ocenění veteránů, hold osvoboditelům, zpytování svědomí viníků zpoza naší západní hranice. Každoročnímu scénáři ale chybí jeden důležitý bod, který desetiletí zažitý pohled na viníky a oběti poněkud pootáčí. Hlavními zločiny druhé světové války totiž nebyly jen obsazení Evropy a útok na Rusko, jak se obvykle u památníků připomíná. Byl to také (a pro mnohé především) holocaust. A v něm Češi nestojí jen na straně obětí, ale i viníků. To je důležité přiznat právě letos, kdy máme nemilé 70. výročí.  

S českou účastí

Četba příslušných historických análů není pro české ucho příjemná. V Letech u Písku vznikl pracovní tábor v srpnu 1940, původně se tak ale stalo na základě rozhodnutí české vlády ze začátku března 1939, tedy ještě před příchodem nacistů. Tábor měl být určen pro dospělé muže, kteří neuměli prokázat zdroj příjmu. Z velké části šlo o Romy nedodržující zákaz kočování, také ale různé tuláky, kteří se měli internací v táboře naučit pracovat.

V roce 1942 se však účel tábora mění. Protektorátní vláda vyhlašuje po vzoru nacistů boj proti tzv. cikánskému zlořádu. Vytahuje seznamy Romů (tehdy se říkalo potulných cikánů) sestavených ještě v demokratickém Československu v letech 1928–1929 a na jejich základě začíná do Let u Písku a druhého tábora v Hodoníně u Kunštátu svážet celé romské rodiny.

De facto šlo o stejný systém likvidace nevinných lidí jako v případě Židů. Rodiny byly natěsnány v dřevěných boudách v ubohých podmínkách bez přístupu k tekoucí vodě, dostatku jídla a oblečení. Po naplnění tábora asi třinácti sty lidmi docházelo k jejich postupné likvidaci – napřed následkem nemocí, později odvozem do plynových komor Osvětimi. Z lidí internovaných v Letech přežila méně než čtvrtina.

Za komunistů upadla celá věc do zapomnění a porevoluční Česko na ni upozornil až Američan Paul Polansky čtyři roky po listopadu. Od té doby se historici nemohou na míře českého podílu na holocaustu zdejších Romů shodnout. Přou se o to, nakolik protektorátní vláda rozhodla o zřízení romských koncentráků samostatně a nakolik až po nátlaků nacistů. Kromě téhle vědecké disputace je tu však etický rozměr, který je nezpochybnitelný. České úřady měly na internování Romů a jejich likvidaci aktivní podíl například tím, že tábor v Letech hlídali čeští dozorci z řad místních četníků, kteří si podle dostupných svědectví počínali velmi krutě. Likvidace českých Romů tak byla po židovském holocaustu největším zločinem, který se na území Protektorátu Čechy a Morava odehrál. A vůbec největším zločinem, na němž se podílely i místní úřady.    

Ujištění

K evropské kultuře vypořádání se s temnou minulostí patří lítost demonstrovaná při výročních shromážděních. Také český stát (ať už se v průběhu doby jmenoval jakkoli) a všechny jeho oběti nacismu si potrpěly na to, aby byla vina Německa veřejně stvrzována na demonstracích smutku konaných u příležitosti výročí konce války. Na nich se počítají a cení politická gesta lítosti či přiznání viny, protože nic lepšího už dnes pro uctění obětí učinit nelze. Všichni se při tom pokaždé ujišťují, že hlavní je nezapomenout, proč se tenkrát stalo, že Evropa upadla do takového šílenství, a samozřejmě na oběti tohoto šílenství. Každoročně tohle sdílejí i Češi, ovšem na oběti romského holocaustu, kde se české úřady dostávají na stranu spoluviníků, vrcholní politici podezřele zapomínají.    

Nebylo to tak vždy. V roce 1995 uctil romské oběti přímo v Letech u Písku prezident Václav Havel. O tři roky později do Let vyjel tehdejší ministr Vladimír Mlynář a místopředsedkyně sociální demokracie Petra Buzková. Nejvyšší politici však od dob Havla každoroční pietu v Letech ignorují. A ignorují i žádosti o zbourání ostudného vepřína, který od osmdesátých let minulého století na území bývalého koncentračního tábora v Letech stojí.

Jiné to nebylo ani minulý víkend, kdy se v Letech odehrálo další vzpomínkové shromáždění, tentokrát v roce 70. výročí vzniku romského koncentračního tábora. Když šel v sobotu Respekt do tisku, tak se do Let chystali velvyslanci Německa, USA, Británie či Francie. Neměl tam ale v plánu jet ani český premiér Petr Nečas, ani šéf opozice Bohuslav Sobotka (oficiálně měli soukromý program). Nesměřoval tam ani jeden z členů vlády, ani nejvyšší funkcionáři parlamentu. Všichni tihle politici by přitom měli být na místě ze stejných důvodů, proč sami obvykle trvají na přítomnosti německých reprezentantů: aby ujistili pozůstalé obětí, že se už nic takového (účast českého státu na vyhlazování jakékoli skupiny obyvatel) nebude opakovat. To je závazek, který nikdy nemůže dát žádný zaměstnanec Úřadu vlády, jež premiér Petr Nečas do Let u Písku za sebe posílá. 

Na problém pracovního tábora v Letech u Písku poprvé upozornil článek Jana Brabce a Jindřicha Šídla Konečné řešení na česko-německý způsob otištěný v týdeníku Respekt v roce 1994.