Naděje má jméno Marseille
Zamilovat se do Marseille na první pohled není těžké. Poznat ji blíž zabere trochu času. Ale důvod, proč to podstoupit, je silný. Tohle město na jihu Francie ukazuje, jak by jednou mohl vypadat šťastný příběh Evropy.
Na tu noc Mohamed Abdelkarím hned tak nezapomene. Obyčejně nemá problém se spánkem, tehdy se však bezmocně převaloval na posteli a mozek ne a ne vypnout. Už když se vracel večer domů, byla na ulici nezvyklá tma. Barevné neony zdejších kebabáren, které svítí dlouho do noci, byly zhasnuté. Chvíli to připisoval počasí. Nad městem se ráno stáhly těžké mraky, pršelo a od přístavu foukal studený vítr. Jak ale scházel z horních částí města směrem ke své čtvrti, co chvíli kolem něj s hlasitým houkáním projela policejní hlídka. Došlo mu to: potemnělé arabské vývařovny nezpůsobil déšť. Místní se dnes radši stáhli.
Mohamed Abdelkarím, potomek komorských přistěhovalců, je mladý pětatřicetiletý imám. Když hlavní muftí nemůže, zastupuje ho v komorské modlitebně na severu města, kde i bydlí. Většinu času mu ale zaberou školy pro děti přistěhovalců, které tu založil.
Vstal z postele a projížděl internetové servery. O pachateli se toho sice ještě moc nevědělo, ale i z toho mála se Mohamedovi skládal jasný obraz: „Pouliční výtržnosti… přechovávání hašiše…. nezaměstnaný…. drobné krádeže… vězení, kde zřejmě došlo k jeho náboženské radikalizaci,“ četl si polohlasem.
Štíhlý vysoký černoch se odtáhl od počítače. Je to sice přes čtyři sta kilometrů odtud, nestalo se to přímo tady, ale fanatismus nezná hranic. Počátek temné spirály těchhle kluků dobře znal ze své práce. Chvíli přemýšlel, pak vzal do ruky kousek papíru a napsal si: „Ráno zavolat na CRIF.“
Kotel, který šlape
To, co Abdelkarímovi způsobilo neklidnou noc, byla vražda tří dětí a otce jednoho z nich v Toulouse. Čtyřiadvacetiletý francouzský muslim a člen teroristické sítě al-Káida Mohamed Merah vyprázdnil zásobník před tamní židovskou školou a předtím, než poprvé zmáčkl spoušť, prozradil na internetu cíl své mise: za každého muslima zabitého bezvěrci zaplatí smrtí jeden Žid. Byť Merah v pozdější přestřelce s policií zemřel, útok zalarmoval židovskou komunitu napříč celou Francií.
CRIF, kam Albdelkarím druhý den ráno zavolal, je rada židovské obce v Marseille. Telefon mu zvedla její tajemnice Edith Bismuthová. Neměla moc času. I marseilleští Židé se probudili do nervózního dne a před Edith ležel dlouhý seznam bezpečnostních doporučení z rabinátu, která měla rozeslat po komunitě. Zpočátku jí myšlenky odbíhaly k povinnostem, jak ale imám mluvil dál, uvědomila si, že je svědkem něčeho mimořádného. Ještě nikdy se takhle sami neozvali, blesklo Edith hlavou. Než zavěsila telefon, její tvář poprvé ten den prozářil úsměv.
Tohle se stalo na konci března. Teď jsme o šest týdnů dál a marseilleští Židé chystají pietu za ty, kteří odtud nastoupili do transportů do Osvětimi, Sobibóru, Majdanku. Dvůr před Velkou synagogou je otevřený do rušné ulice a nic nenasvědčuje tomu, že by se zdejší židovská komunita nějak chránila. Uvnitř dvora, kam může kdokoli vejít, už je několik desítek hlasitě rokujících členů obce a s kipami na hlavách se sem po chodníku podél hlavního bulváru proplétají další. Když se člověk podívá jejich směrem, otevře se jeho očím pohled na starou Marseille a její sluncem zalitý přístav.
Právě jím vstupovali do města po celá staletí jeho příští obyvatelé. Středozemní brána do Evropy vždycky lákala všechny ty, kdo tu hledali nový život a novou naději. Prošli tudy Řekové i Římané, potulovali se tu Korsičané a Italové, Arméni hledali útočiště před Turky, Španělé zase utíkali před Frankem. Přišli sem a zabydleli se v úzkých, na sebe nalepených kamenných uličkách, stejně jako to dělali obyvatelé před nimi. Marseille byla pro všechny druhou šancí, kterou se snažili využít. A ona jim v té snaze pomáhala mořem, které je živilo, sluncem, jež uklidňuje, a svojí krásou.
Dnes už jsou tihle dávní přistěhovalci pryč. Stali se z nich Francouzi, nebo se vrátili do zemí, odkud přišli. Už nepotřebovali být jinde, protože jejich vlastní země se staly součástí prosperující a rozrůstající se Unie.
Na jejich místo přišli jiní, lidé z bývalých francouzských držav v Africe – Alžířané, Tunisané, Maročané, Komořané, Senegalci. Bydlí ve stejných čtvrtích a stejných ulicích, jen země, do které přišli, je na tom spolu s celou Evropou jinak. Šance už nejsou tak samozřejmé a naděje tak bezbřehá. A platí to i pro domácí, jejichž rozčarování či úzkost od voleb k volbám roste. Jsou politici, kteří se na tom živí. Strach bílých Francouzů z nově příchozích obyvatel je tématem extremistky Marine Le Penové a popularitu zde hledal i dnes už bývalý prezident Nicolas Sarkozy.
Barevně promíchaní Marseillané se ale nechtějí nechat strhnout. Marseille je milionový etnický kotel, který ještě nikdy nevybuchl. Nakonec i v posledních volbách tady zvítězil François Hollande, který se lidem z přistěhovaleckých čtvrtí nechce vozit po hřbetě. A oni sami se na oplátku starají o to, aby Marseille zůstala městem všech.
Do nitra Noailles
„Tak pozdravte,“ vybízí Mohamed Abdelkarím a místností se začíná ze všech stran ozývat: „Bonjour, bonjour.“ Protahujeme se za ním mezi natěsnanými lavicemi, návštěvu zvědavě pozorují desítky dětských očí černých jak uhlíky. Kulaťoučký kantor má rázem co dělat, aby třídu udržel v klidu. Nečekaného přerušení výuky využívají všichni. Sedmi- a osmileté děti blíž ke dveřím se začínají pošťuchovat, nad lavicemi teenagerů dále vzadu proletí jablko. „Klid, prosím, uklidněte se,“ zkouší to učitel jednou, dvakrát, ale bez výsledku. Vzdá to a jde v ústrety Abdelkarímovi. „Zase zvlhly křídy,“ hlásí mu nešťastně. Abdelkarím pokrčí rameny. „Co se dá dělat, tak to zkuste bez toho,“ říká. Kantor si povzdechne a jde na to.
Postaví se doprostřed uličky rozdělující třídu na dvě části, otočí se doprava k mladším dětem a francouzsky je naviguje ke slabikáři. Pak se otočí doleva a mluví ke starším žákům neznámou řečí. Výrostci otevírají sešity a řádky se začínají plnit matematickou rovnicí. Učitel za chvíli vypadá spíš jako rozhodčí na tenise: otáčí hlavou zprava doleva, zleva doprava, hodnotí a uděluje pokyny. Na čele se mu lesknou kapky potu. Právě sledujeme paralelní výuku francouzštiny a doučování matematiky v dobrovolné škole pro děti komorských přistěhovalců v marseilleské čtvrti Noailles, sobota ráno.
Směrem od školy stoupají úzké ulice do pozvolného kopce, na šňůrách natažených k protějším domům schnou pestrobarevné ženské šaty, ze starých dřevených okenic zní arabská hudba. V jednoduchých laciných bytech tu žije hodně lidí původem z Maroka a Tuniska a právě Komorských ostrovů, ležících mezi Mosambikem a Madagaskarem. Lidé sem odešli v sedmdesátých letech, když si ostrovy vydobyly nezávislost a zmítal jimi „osvobozenecký boj“ místních diktátorů. Komořané chtěli do Francie a chtěli žít u moře, volba byla jasná. Marseille ubytovala jejich největší komunitu mimo ostrovy, celkem sto tisíc lidí. Drtivá většina z nich jsou muslimové.
Mohamed Abdelkarím se směje, když se ve své dřevotřískové kukani zvané ředitelna vrací k tomu, jak se jeho podřízený popasoval s chybějícími křídami. Je rád, že se tu děti trochu něco doučí, a ani spartánskost školy mu nevadí. Její mise je totiž jiná. „Zjednodušeně řečeno má především zabavit dospívající kluky, aby neměli čas poflakovat se po ulicích a dostat se do problémů,“ vysvětluje imám. „Noailles je jednou ze čtvrtí, ze kterých vyrážejí party kluků do okolních čtvrtí pořídit si, co chtějí. Chytnout je, to je práce policie. Nám jde o to, aby je vůbec nenapadlo jít někam krást. Proto tu jsme, už druhým rokem.“
Imám jde do toho
Co Mohamed Abdelkarím nazývá školou, je ve skutečnosti propracovaný systém škol. Nová se otevře vždycky tam v Marseille, kde jsou problémy jako v Noailles – s kriminalitou mladých, výtržnictvím, záškoláctvím. A model doučování je všude stejný: matematika, francouzština, ale i třeba dějiny Marseille nebo malování. Výuka probíhá ve středu, v sobotu a v neděli. V těchto dnech se totiž na francouzských školách neučí, děti mají volno. Pokud proto rodiče přihlásí svoje ratolesti kromě klasické základky ještě k Abdelkarímovi, stráví zdejší sedmi- až sedmnáctiletí Komořané, Senegalci a děti dalších přistěhovalců v podstatě celý týden ve škole. „To je cíl,“ říká Mohamed.
Nápad přišel přirozeně. Vytížení otcové komorských rodin, kteří často živí pět a více krků, si mu ve zdejší mešitě stěžovali, že se jejich děti celý den potulují venku bez dozoru a nasávají divokost ulice. Abdelkarím, vystudovaný kantor, si řekl, že zkusí děti zabavit, když bude mešita volná. Jednoho dne jich prvních pár vzal: seděli všichni na kobercích pod zelenými zářivkami a Abdelkarím jim kreslil. Děti to bavilo, rodiče pak požádali Abdelkaríma, ať je i doučuje, a myšlenka na stálou školu byla na světě. Abdelkarím kvůli tomu založil sdružení a zajistil si podporu radnice – nájemné za prostory škola neplatí.
Imám s úsměvem od ucha k uchu tvrdí, že systém funguje. „Klesá počet policejních záznamů nejproblémovějších kluků. Méně často kradou, míň chodí za školu. Jsme pravidelně v kontaktu se zdejšími pochůzkáři, znám rodiče dětí.“ Svoji roli tu hraje i soutěživost dětí. Škola totiž napravené výtržníky pravidelně odměňuje: udělá se večeře pro celou třídu na městské pláži a premianti mezi bývalými raubíři dostanou od kantorů dar. „A věřte mi nebo ne, v tomhle městě, které miluje svůj fotbalový tým, není málo, když před nastoupenými vrstevníky dostanete triko Olympique de Marseille s originálním podpisem jednoho z hráčů,“ mrkne Abdelkarím.
Tahle soutěživost brzy nabude nových rozměrů. Onu bezesnou noc po útoku v Toulouse si mladý imám lámal hlavu nad tím, jak podobným tragédiím předejít v Marseille. Jeho školy se sice snaží uchránit mladé muslimy od kriminálu – kde by mohli najít nový smysl života v teroristické svaté válce, jako to předvedl Merah –, Abdelkarím ale chtěl dělat něco víc pro sblížení obou komunit. Židé a muslimové tu žijí v poklidu vedle sebe, ale ne spolu. Přemýšlel, co by dorůstající kluky mohlo bavit. Co je přirozeně spojuje, do čeho je není potřeba nutit. Prostě něco.
Druhý den ráno, když volal na CRIF a tohle všechno vykládal tajemnici obce, Edith Bismuthová ho nejdříve nechala mluvit a užívala si radost z imámova zájmu. Už ale tušila, co bude nejlepší. Židovský sportovní klub v Marseille skvěle funguje, trenér mladých fotbalistů je otevřený veselý chlapík, hřiště taky máme. „Co třeba fotbal?“ navrhla Edith Abdelkarímovi.
První zápas židovského dorosteneckého týmu proti muslimské jedenáctce z Noailles se chystá příští měsíc.
Platany, pétanque, bazén
Cesta sem vede přes tržiště s bylinkami a čerstvou zeleninou, v zákoutích se vypínají k obloze světlé platany, na písku pod nimi hrají staří Francouzi pétanque. Ruch hlavní tepny města je ten tam, je tu klid. Panier, historická čtvrť Marseille dole u přístavu. Průzorem mezi domy je vidět na třpytící se hladinu moře a vzduch chutná slaně.
Na betonovém plácku sedí několik žen a brebentí. Devětačtyřicetiletá Patou s nakrátko ostříhanými červenými vlasy by nejradši, aby se místní složili na fotbalové brány s pogumovaným spodkem, které by po betonu neklouzaly. Nina, co pořád kouří, kroutí hlavou. „Na to nebudeme mít. Ale aspoň třeba pískoviště,“ řekne. Zdejší matky řeší, co s prostorem před nimi. Do úzkých ulic Panier se nevešlo hřiště ani park a plácek před nimi na náměstí Refuge, který tu zůstal po zbouraném činžáku, by na něco takového byl ideální. Z okolních domů je sem vidět, matky by měly svoje ratolesti pod kontrolou.
„Tady bude bazén.“ Přes sluncem zalitou plochu přichází Francis, vrstevník a kamarád debatujících žen. „Krásnej velkej bazén.“ Nečeká na reakci dámského osazenstva, gestem poměří volný prostor a dál vzletně plánuje: tady bude vlez do vody, tady skokanský můstek a tady tobogán. „Za pět let, až budu prezidentem republiky, tak to tady bude všechno stát,“ dodává s rozhodným výrazem. Pár menších kluků, kteří se k tomu projevu seběhli, na něj užasle zírá. „A kolikrát se ještě musím vyspat, než to bude?“ ptá se fascinovaně jeden z nich. Francis ho pohladí po vlasech a začne se smát. Smějí se i ženy okolo Patou a ta spiklenecky mrkne.
Akce bazén totiž není zdejšímu osazenstvu úplně cizí. Už jednou v Panier proběhla, před třemi lety. Začalo horké léto, prázdniny a otcové ve čtvrti se dohodli, že pro děti společnými silami pořídí bazén. Ačkoli k moři je to kousek, cesta k němu končí v nákladním překladišti lodí. Nedá se tam koupat.
„Takže jsme sepsali oznámení na radnici, že si pořizujeme bazén a chceme si dohodnout odběr vody z veřejného hydrantu,“ ukazuje Francis směrem k červenému zobáku na kraji náměstí. „Odnesl jsem to na radnici, sekretářka starosty mi ale řekla, že se k tomu v příštích týdnech asi nedostane, protože nemá čas. ,Fajn, beru,‘ řekl jsem jí. ,Ale já zase nemám čas čekat rok, než se vyřeší, co tady s dětma v létě.‘“
Tady to nikdo neřeší
Francis se vrátil z radnice, zavolal pár sousedům, nastartovali auto a v místním obchoďáku koupili největší nafukovací bazén, který byl na skladě. Zpátky v Panier napíchli obecní hydrant a za pár hodin se už uprostřed náměstí koupali první nedočkavci.
Čekali, kdy se objeví policie, ale nic se nestalo. „Tak jsme všichni vytáhli nafukovací bazénky, co jsme měli doma, a dali je tam taky,“ říká Patou. „Nakonec jsme jich tady napočítali osmnáct. Hrálo to tady všema barvama. Byl to tak nádhernej pohled!“
Policie dorazila po čtrnácti dnech a spontánní veřejná plovárna stojící na neoprávněném odběru veřejné vody zdarma mírumilovně skončila.
Francise prohra bazénové bitvy nemrzí. I tak si prý užijí. Na plácku slaví Vánoce – Francis vždycky obstará stromek – a v létě, když je ramadán, každý večer místní společně večeří. „Sneseme sem stoly a židle, dáme dohromady jídlo, co najdeme doma, a uděláme z toho měsíční grand restaurant pod širým nebem,“ říká pyšně Patou. Když má prý čas, uvaří i halal, skopové maso ze zvířat zabitých podle muslimských tradic.
Patou Rahalová je muslimka, Francis křesťan. Odkud jsou a ke komu se modlí, o tom nemluví. Do Panier od nepaměti mířily první kroky přistěhovalců, kteří tu vystoupili z lodi, a tak už tu v domech naproti sobě žili úplně všichni. Čtvrť nikdy nezažila nic, co by se byť jen blížilo třenicím kvůli původu nebo víře. „Ne, nikdy,“ řekne Francis a pokračuje. „Proč taky? Stejně je vždycky nakonec nejdůležitější, jestli je někdo dobrej člověk, se kterým můžu počítat, nebo není.“ Francis Salogne má čtyři děti a musí se otáčet. Dělá zednického mistra na stavbách, často vstává před čtvrtou ráno a vrací se za tmy. Mít za sousedy lidi, na které se může obrátit, aby třeba jeho ženě pomohli vynést nákup, je to, co ho zajímá. Víc neřeší. Jeho matka byla Španělka, která sem přišla v době občanské války, a otec, narozený v Marseille, měl korsické geny. „Já? Já jsem Marseillan!“ odpovídá na dotaz po původu bez zaváhání a se vztyčeným prstem a přimhouřenýma očima dodá: „Něco ti řeknu. Pro mě jsou dvě nejkrásnější místa na světě Korsika a Marseille.“
Říká se, že Marseillané coby přístavní národ mají praktický přístup k problémům – s ničím se moc netrápí, řeší a jdou od toho. Tahle lehkost je jednou z věcí, která na Marseille vyhovuje Saskii Lindenauové – Němce a teď také obyvatelce Panier. Berlíňanka Saskia tu žije osmým rokem a říká, že Marseille je její definitivní adresa. „Neměnila bych,“ pokračuje vysoká blondýnka, architektka momentálně na mateřské, která místním slíbila, že navrhne, když teď nepracuje, jak využít betonový prostor na náměstí Refuge. „Tohle město má nějakou magii,“ dodá ještě.
Cesta z ghetta
Na nejvyšším bodě Marseille na kopci na severu města stojí obří bílý panelák. Má dobrých čtyři sta metrů na délku a deset dvanáct pater. Ostrý vítr od moře bičuje do igelitu, který ve většině oken nahrazuje dávno rozbité sklo, a šustivý zvuk se nepříjemně rozléhá prázdným prostranstvím. Před panelákem není živá duše, na zemi se tu ale povalují injekční stříkačky – stopa po neviditelných obyvatelích.
„Vypadněte! Nechceme tady novináře,“ zaduní najednou mužský hlas z jednoho ze slepých oken monstrózního bloku a hned se odjinud přidají dva vysoké hlasy křičící totéž. Nikde žádná tvář, jen křik. Člověk si tady na asfaltu před panelákem připadá jako snadný snajperův cíl.
Tak tohle je Kallisté. Jedno z ghett v Marseille na okraji města. Hromadná sídliště, která v šedesátých letech nechala postavit radnice pro přístavní dělníky a později Alžířany a Tunisany, od té doby notně zpustla. Marseilleský přístav vyměnil stroje za lidskou sílu a lidé už nejsou potřeba. Paneláky se vyprázdnily, vybydlely a území teď ovládají drogové gangy.
Právě kvůli nim má Marseille nálepku krimálního, gangsterského města. Téměř každý týden tu zastřelí nebo unesou někoho z konkurenčního klanu. A kvůli těmhle místům se v Marseille dobře vede Národní frontě Marine Le Penové brojící proti imigrantům. Pověst Marseille coby města milujícího xenofobní političku je však mylná. Dobré výsledky tu má ultrapravice hlavně proto, že její voliči se rekrutují převážně z pařížských penzistů plných obav, kteří na rozdíl od lidí z promíchaných čtvrtí nikdy nevynechají žádné volby a které pestrá duše města děsí.
I tady však možná roste naděje. Nassurdine Haidari, čtyřiatřicetiletý zastupitel na prvním městském obvodě, chce s ghetty něco dělat. Má osobní zkušenost z obou pólů. Potomek severoafrických přistěhovalců vyrostl v Panier, zvládl střední školu, absolvoval vysokou a jeho šťastný imigrantský příběh zpečetil úspěch v komunálních volbách. Po studiích pracoval v asociaci hájící práva černochů a často jezdil do severních ghett. Mohl tak sledovat jejich postupný pád a ví, v čem je jejich problém: nezaměstnanost, zavírání škol, rušení byť jediné autobusové linky spojující sever s centrem města, ústup strážců pořádku, kteří sem ze strachu přestali jezdit a nechali místo napospas kriminalitě. Žádný obchod, kavárna, nic.
Nassurdine Haidari chce ale bojovat. „Chci být starostou Marseille a vrátit do těchto míst život. Vím jak,“ říká s odhodláním směrem k igelitovým oknům paneláku.
Taková je Marseille. Každý tu má nějaký sen, po něčem touží, o něco usiluje. Když ráno nad přístavem vyjde slunce, Marseillané se probouzejí s vědomím, že každý den je nová šance. To, co se řeší všude okolo nich, nevnímají. Oni ten barevný příběh žijí. Smírně, štastně.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].