Ráno vstanu před sedmou. Nalačno piju nápoj z mladého ječmene a žvýkám mořskou řasu. Dělají mému tělu dobře. Jsem napjatá. Personalistka firmy, ve které se ucházím v tříkolovém výběrovém řízení o zaměstnání, mi má napsat, jak jsem dopadla. Zároveň se snídaní procházím jako každé ráno na internetu nabídky zaměstnání na částečný úvazek. Je mi 58 let a jsem rok v invalidním důchodu – mám chronické dědičné onemocnění ledvin. Chci si přivydělat, abych si mohla něco přidat ke 110 korunám na den, které mi zbývají, když zaplatím vše, co zaplatit musím. Chtěla bych také na podzim cestovat. Posledních pět let chodím pěšky stovky kilometrů a věřím, že mi pomáhají oddálit dialýzu a transplantaci ledvin.
Na internetu nacházím nabídku výpomocné recepční, hned posílám svůj „střední“ životopis. Mám totiž životopisy tři. V základním, stručném, se nechlubím vysokou školou, titulem, jazyky a věkem. Pracovní zkušenosti jsem redukovala na nezbytné minimum. Posílám jej, když se ucházím o práci kustodky, asistentky nebo recepční. Střední životopis používám na vysokoškolské pozice. CV s úplným výčtem pracovních zkušeností neposílám nikdy. Říkám mu „můj have been“. Obsahuje – v tomto případě naneštěstí – mé minulé manažerské a ředitelské pozice. To v personalistkách vyvolává jedinou reakci: JSTE PŘEKVALIFIKOVANÁ! Abych pravdu řekla, nikdy se mi nepodařilo zjistit, co to přesně znamená.
Očekávaná odpověď od personalistky i dnes zní stejně jako už tolikrát. Píše mi, že dali přednost jinému kandidátovi. Je mi to líto. Nemohu se nadechnout a tečou mi slzy. Je to stále dokola: vždy nastartuji všechnu svou trpělivost a odvahu a představuji sama sebe, své silné a slabé stránky, dosažené vzdělání, jazyky, školení, pracovní zkušenosti a vše možné i nemožné. Pak čekám, doufám, modlím se… a následně padám na hubu.
Píšu domácí úkol a pak jdu na hodinu španělštiny. Do Institutu Cervantes ve Štěpánské to mám od nás z Karlína pěšky slabou třičtvrtěhodinku. Svůj třetí cizí jazyk jsem se začala učit po návratu z jedné z pěších poutí po Španělsku. Z praktických důvodů: v zapadlejších vesničkách jsem se s nikým nedomluvila. Bezděky jsem si tím otevřela úplně novou životní kapitolu. Španělština je jazykem mého srdce – veselá, nepříliš složitá, velmi barevná a plná vášní.
V konverzační části lekce hledáme slova vyjadřující lidské vlastnosti. Pídím se po španělském ekvivalentu slova „vyčuraný“, ale Javi, náš španělský profesor, nabízí pouze ne úplně přesná slovíčka „ambicioso“ (chtivý) nebo „estafador“ (podvodník). Vysvětluji, že „vyčuraný“ a „zlatokop“ u nás využíváme zvláště při zdvořilém hodnocení politických veličin. Nabízím Javimu vlastní vynalezené španělské slovo „desurinado“, ale nechytá se.
Po návratu ze školy si doma stylově uvařím tortillu patatu. Volá mi mladší dcera Anička, která si stejně jako já také hledá práci: i jí dnes oznámili, že dali přednost jinému kandidátovi. Dcera roky pracovala jako dobrovolnice v různých neziskovkách s romskými dětmi, v létě dokončila bakalářské studium sociální pedagogiky, ale práce není a musela prozatím vzít zavděk brigádou v zahradnictví jako pomocná dělnice.
Odpoledne píšu anglický esej, za který dostanu něco málo zaplaceno, ale moc mi to nejde. Dívám se na zprávy na ČT 24. Pro to, co vidím a slyším, nemám pochopení ani slov: prý nám vládne jakási platforma… Aha, a já si dosud myslela, že je to silná korková podrážka dámských bot!
Jsem unavená a zalézám do postele s Marukamiho O čem mluvím, když mluvím o běhání. Čtu s potěšením. Zdá se mi, že v trochu jiné rovině vystihuje to, co pro mě představují mé pěší poutě. Před usnutím ještě chvíli přemýšlím o „oříšku“, který jsme dnes řešili na španělské lekci… A usínám.
ALICE FRIŠAUFOVÁ, nedobrovolně překvalifikovaná důchodkyně
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].