Hra na koncepci

Jak víme i ze seriálu Městečko Twin Peaks, některé věci nejsou tím, čím se zdají být. To je příklad i vládní energetické koncepce. „Klíčový materiál, který má určit směřování české energetiky na několik desetiletí dopředu“, jak bývá tahle věc nazývána v médiích, je v praxi spíš jen hrou na „klíčový materiál“. To se potvrzuje i nyní, kdy vláda slibuje dokončení dalšího, tentokrát prý již „definitivního“ plánu, jak v budoucnu vyrábět proud.

Odborníci

Energetika není totéž co výroba aut, jde o obrovské politikum. Logické je to ovšem jen zdánlivě. Cena aut a benzinu ovlivňuje naše rodinné rozpočty podstatně víc, i proto také o nich míváme přesný přehled. Kdo by teď ale dokázal říct, kolik přesně platí za kilowatthodinu elektrického proudu? A kdo by uměl říct, kolik platil před rokem? Cena elektřiny je důležitá, vlády však kvůli ní nepadají a lidé se o ní obvykle u piva nebaví. Politikům nicméně energetika přesto nedává spát. Dráždí je coby obrovský zdroj peněz, ať už v podobě příjmů do státní kasy nebo nekontrolovatelných toků skrze různé nadace či neprůhledné výdaje na reklamu. Přitahuje je také jako způsob, jak aspoň trochu kontrolovat ekonomiku, rozhodovat o penězích, budoucím vývoji ve státě atd.

I proto české vlády od začátku devadesátých let prakticky bez přestání pracují na energetických koncepcích. Argumentují, že výrobu elektřiny je třeba na desetiletí dopředu plánovat, pak ale stejně každý kabinet sepisuje svoji vlastní koncepci. Druhým paradoxem je, že navzdory tomu všechna opravdu důležitá energetická rozhodnutí v Česku se dělají mimo vládní koncepce: stanovení územních limitů těžby, odsíření elektráren, dostavba Temelína, vytvoření tzv. SuperČEZ, liberalizace trhu s elektřinou, podpora obnovitelných zdrojů či aktuální snaha o konec této podpory… Vždy šlo o jednotlivá politická rozhodnutí, která reagovala na tlaky lobbistů, pravidla v EU, a někdy dokonce i zdravý rozum.

Podezřelé je i to, jak se koncepce připravují. Aby energetické plánování vlády dávalo nějaký smysl, mělo by obsahovat detailní analýzu spotřeby podniků a domácností, aktuálního stavu energetiky, cenových toků a možné scénáře dalšího vývoje, mezi nimiž by politici měli vybírat. Jde o složitou práci pro specializované energetické auditory, nikoli ministerské úředníky, nebo dokonce narychlo poskládané komise neplacených „expertů“. Nezávislá, v soutěži vybraná firma je navíc zárukou toho, že bude schopna lépe zvládnout tradiční úskalí energetického plánování v Česku – závislost a nekritičnost vůči datům dodávaným firmou ČEZ.

Bývalý ministr Martin Kocourek skutečně plánoval vypsat na sepsání koncepce tendr. Po stížnostech uchazečů na neprůhlednost však najednou z tendru sešlo a Koucourkův úřad z ničeho nic vystoupil s vlastním návrhem koncepce s naprosto scestným plánem na stavbu deseti nových jaderných elektráren. V listopadu 2011 Kocourek odešel, nahradil ho Martin Kuba a s ním se začala psát další koncepce. Místo skutečně expertní analýzy alternativních možností ale Kuba poskládal sedmičlennou komisi – jak noviny píší – „odborníků“. V ní zasedl třeba odborník na strukturu genomu Václav Pačes, populární geolog Václav Cílek nebo odbornice na ionizující záření Dana Drábová. Tahle komise už po třech měsících své neplacené práce (to znamená po večerech a po nedělích) ohlásila minulý týden výsledky: budoucnost české energetiky je prý v navýšení podílu jádra na padesát procent, limity těžby uhlí se nechají rozhodnout na později, zelené elektřiny má být spíš méně, než si představuje EU.

V praxi však Pačes a spol. zatím nic konkrétního neukázali a je poměrně jisté, že v budoucnu ani neukážou. Přesněji řečeno, neukážou nic konkrétnějšího nebo důvěryhodnějšího, než co jsme byli zvyklí z neustálého „konceptování“ slýchat. Víc než expertní analýzu má totiž komise bezpochyby dodat vládě efektní, „odborníky“ podložený argument pro předem rozhodnutou linii.

Počty v Temelíně

Přitom ne že by v české energetice nebylo co analyzovat. Po politice vedené ode zdi ke zdi (napřed bezmezná podpora, teď snaha vše zadusit) potřebujeme rozumný systém podpory zelené energetiky, kde by stát velmi pružně snižoval cenu dotace tak rychle, jak rychle se zlevňují technologie. Potřebujeme také vyjasnit údajnou výhodnost dostavby Temelína. Diskuse o jaderných elektrárnách ve státech kolem nás se v posledních letech zásadně změnila. Nejde jen o strach po Fukušimě, ale také o ekonomické propočty. Pořád trvá, že jaderné elektrárny jsou nesmírně drahé a v žádné evropské zemi se je nedaří dostavět. I ČEZ už opatrně říká, že bude potřebovat pomoc státu (garance na úvěry, zaručenou výkupní cenu proudu). A to už je úplně jiná debata, kde najednou jádro nemá to výsadní postavení zaručeného zdroje levného proudu, jak pořád tvrdí atomoví reklamní agenti z českého ministerstva průmyslu. Taková debata se pak ovšem povede víc na ministerstvu financí než průmyslu, neřkuli v Pačesově komisi.

Rozumná vláda by se každopádně měla snažit vytyčit své základní zájmy, ty však nejsou primárně energetické, ale především ekologické a bezpečnostní. To znamená omezovat emise skleníkových plynů, chránit zásoby uhlí na horší časy, posílit energetickou síť schopnou přenášet i nárazový proud z německých větrníků, posilovat bezpečnost provozování jaderných elektráren, vymyslet rozumnou a udržitelnou podporu zelené energetiky. Plánovat výrobu megawattů na třicet let dopředu je ale zbytečná ztráta času. Vývoj hospodářství je nejistý, technologie se rychle mění a trh s elektřinou si také umí s lecčíms poradit.