Konec nadějím a nová očekávání. K dějinám české společnosti 1969–1993

Po knihách a studiích o různých aspektech normalizace (undergroundu, opozici proti režimu, životním stylu), které vyšly v posledních letech, přichází nakladatelství Academia s pokusem o syntézu – shrnutím sociálních dějin let 1969–1993. Práce Lenky Kalinové Konec nadějím a nová očekávání vznikla v rámci projektu Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR Česká společnost po roce 1945 a pamětník se občas nestačí divit, k jakým závěrům místy kniha dochází.

Sociální dějiny autorka pojímá poměrně široce: od vykreslení hlavní linie politického vývoje přes sociální systém, vzdělání, způsob života, stratifikaci společnosti až po hodnotový systém, postoje obyvatel a opozici vůči režimu. Aby zachytila kontinuitu vývoje, všímá si období předcházejících i následujících – zejména dalšího vývoje po listopadu 1989 – a pokouší se také o srovnání s tehdejšími západními demokraciemi.

Tento široký záběr má své přednosti i nevýhody: umožňuje zachytit změny probíhající v širokém časovém rozpětí, ale často za cenu popisnosti a v některých případech pouhé kompilace notoricky známých faktů. Nejpřesvědčivější je autorka tam, kde je její výklad podložen zajímavými čísly či průzkumy. Například velmi plasticky popisuje dovršení konce reforem pražského jara – masivní prověrky v letech 1969–1970, které odstranily z veřejného života v zemi téměř půl milionu lidí (členů KSČ i nestraníků). Jen z akademie věd muselo odejít celkem 3788 pracovníků, z toho 585 emigrovalo. Rovněž ekonomická analýza podepřená daty podává jasný obraz úpadku režimu, který promeškal svoji šanci k reformě a zavedení regulované sociálně-tržní ekonomiky a hrubě zanedbal modernizaci – hlavní propad HDP vůči Západu přitom nastal až počátkem osmdesátých let.

Slabiny autorčina přístupu jsou pak nejvíce patrné ve „vyprávěcích“ pasážích, zejména o způsobu života či hodnotovém systému obyvatel, které již nelze postavit jen na tvrdých datech – tam nejcitelněji chybí konkrétní příklady, navíc mnohdy není jasné, na základě čeho autorka ke svým podivným tvrzením dospěla. Například když píše: „Husákův režim byl v podstatě k mladým lidem tolerantní. (…) Pokud nespolupracovali s disidentským hnutím (…) režim, sice pod kontrolou, nebránil napodobování západních vzorů v hudbě, zábavě a oblékání.“ Nebo na jiném místě: dětem z „problémových“ rodin v osmdesátých letech „učitelé často pomáhali dostat se na školy“.

V záplavě témat a údajů (i když jednotlivě zajímavých) jako by se vytratil hlavní fakt – a sice to, že normalizační režim nebyl v žádném případě režimem „normálním“.

Lenka Kalinová: Konec nadějím a nová očekávání. K dějinám české společnosti 1969–1993
Academia, 396 stran