Jak spolu žít

Na rozdíl od monogamních ptáků nejsou vnitropárové vztahy u lidí tak idylické a neproblematické, zejména po delší době. Ambivalence všeho našeho myšlení i konání se do nich velmi zjevně promítá: láska je trochu jako buchtička zakládaná blínem či naopak pocukrovaná arzenikem. Tendence k „sériové“ monogamii se projevuje dnes rozchody mimo jiné hlavně proto, že dožívavost neobyčejně stoupla a smrt v boji, na nemoc nebo naopak při porodu je dnes zcela výjimečná (už to, že všechny evropské jazyky mají zvláštní výrazy pro vdovu či vdovce, odvozené od stejného kořene v-d-v – lat. vidua, angl. widow atd., zatímco třeba pro homosexualitu ne, ukazuje na význam celého fenoménu). Strávit spolu řekněme šedesát let ve svornosti je výkon přesahující síly mnoha lidí. Tak se v mnoha případech ustavuje zvláštní, ale dosti stabilní stav, kdy si jeden či oba partneři na svůj protějšek přátelům trvale a hlasitě stěžují a líčí jejich temné stránky v živých barvách, na eventuální výzvu: „proč se s ním tedy nerozejdeš?!“ však odpovídají vyhýbavě či záporně – mají v partnerovi přítele i nepřítele zároveň, něco, co jejich emoční potenciály tak či onak váže. Potřeba nepřátel je, byť si to běžně neuvědomujeme, velmi silná, černá skvrna v našem hledáčku vždy musí mít, na koho by se snesla – zároveň slovně formulované stížnosti a nářky vlastně vnitřní tenze vyventilují, trochu jako u svaté zpovědi. Je také zcela běžné, že se příslušníci jednoho pohlaví scházejí mezi sebou a pomlouvají nejen své konkrétní protějšky, ale všechny příslušníky druhého pólu dosti nevybíravým způsobem: od těch „chlapů“ či „ženských“ by pes, takto nainstruovaný, kůrku nevzal (byl jsem jedním českým časopisem pro ženy kdysi osloven ve věci častého močení mužů do umývadel, fenoménu, který jeho čtenářky velmi iritoval i teoreticky zajímal – článek jsem napsat odmítl, ač jev sám těžko popřít, ale biologická, psychoanalytická ani sociální interpretace s ním nehne). Lidově proslulí manželští poradci líčili tradičně takovéto soužití jako bitevní pole a hovořili v metaforách taktiky, strategie, dezinformace atd. – každou věc lze pochopitelně vždycky pochopit v polárně komplementárním slova smyslu – děťátko je nejen růžový malý andílek, ale i rafinovaný nelítostný parazit – problém vznikne v okamžiku, kdy si jednu optiku pohledu zcela přisvojíme a na druhou zcela zapomeneme. V literatuře odborné i neodborné se mnohokrát probírala otázka nevěr, jejich četnosti a eventuální funkce pro upevnění vztahu či alespoň k jeho dalšímu snášení (jedním člověkem se i při běžných vztazích typu sezení v jedné kanceláři brzy „přesytíme“, asi podobně, jako si neustálá konzumace řízků občas žádá bramborového salátu, nemáme-li se pozvracet). „Kompenzační“ vztahy nemusejí být vůbec sexuálního rázu, ale koneckonců to, nač partneři a zejména partnerky většinou žárlí, jsou trvalé vazby duševní, nikoli „odskok“ fyzický (hezký bonmot praví, proč se dopouští nevěry muž: Protože je omezený, surový sobec. A proč žena? Protože její manžel je omezený, surový sobec). Jak známo, řada národů měla „intelektuální“ prostituci typu řeckých hetér či japonských gejš, kde sex značně ustupoval do pozadí právě za touto „kompenzační“ funkcí, která udržovala manželství, nutné k pokračování rodu, funkční (o řecké homosexuální pedagogice a chlapecké prostituci bude ještě řeč). V řadě kultur byly občasné poměry s prostitutkami mužům vcelku běžně trpěny, ještě v řadě měšťanských domácností 19. století se tohoto prostředku dokonce užívalo i jako prevence nechtěných těhotenství („tady máš pět zlatých na bordel!“). Podobné privilegium neměly ženy, pokud je mi známo, v žádné z tradičních společností, naopak v mnoha se očekávalo, že do manželského stavu budou vstupovat jako panny – v odlehlých kurdských osadách je podnes prostěradlo s krvavou skvrnou slavnostně nošeno na tyči po celé vsi. Římské právo vidělo věc stejně: málo si dnes uvědomujeme, do jaké míry je to, co nyní chápeme jako křesťanskou morálku, převzato z římských tradic, jen lehce modifikovaných židovskými. (Není tak úplně náhodou, že latina má stejné slovo co-habitatio pro společné bydlení a kopulaci – krásný je ostatně starý český ekvivalent sbydlení –, podnes ostatně pokládáme otázku „s kým žije“? Podle římského i církevního práva také sňatek sám o sobě nenastává nějakým obřadem či smlouvou, ale právě sexuálním aktem. Ostatně latinské copulatio znamená původně i právní spojování do páru – v Klostermannově románu Ze světa lesních samot /1891/ ještě čteme, že lesník se svým příručím žili ve svornosti, „jako by byli kopulováni“ – homosexuální podtext se za tím nehledal.) Křesťanská morálka ostatně v teorii požaduje i po muži, aby vstupoval do doživotního a nerozveditelného manželství jako panic – vzhledem k absenci panické blanky u chlapců šlo však o požadavek, který se těžko ověřoval (stav panictví vyžadovala pro hlavního představitele i bizarní a necírkevní česká lidová slavnost, tzv. jízda králů – aby se zabránilo omylu, představoval „krále“ většinou malý chlapec v ženských šatech). (Panenská blána je struktura zcela ojedinělá, kterou nemá žádný jiný savec, snad krom základů v embryonálním stadiu – vlastně je to jediné naprosté morfologické specifikum člověka oproti zvířatům. Ač bylo panenství tradičně neobyčejně ceněno, deflorace byla pokládána za potenciálně nebezpečnou a často ji neprovozoval budoucí manžel, ale třeba stařec či cizinec, jichž by „nebylo škoda“, či dokonce neživý nástroj, třeba ve starém Římě dřevěná socha boha Priapa s erigovaným falem. Takzvaná ius noctis primae evropských feudálů nebylo chápáno ani tak jako privilegium vůči nebohým nevolníkům, ale jako jejich „ochrana“ mocným pánem, chráněným numinózními silami, jemuž běžná rizika neublíží – v případě války měl své svěřence chránit taky. V odlehlých oblastech Horních Uher snad dokonce místy vykonával tuto funkci jiný představitel numinózna, katolický kněz, samozřejmě bez vědomí svých nadřízených – lid prý si to tak přál.) Ambivalentní je pochopitelně i emocionální vyladění vůči sexuálnímu aktu jako takovému kdesi mezi eklhaftností slizů, násilí a křečí i posvátností a mystickým splýváním v nerozpletitelné jednotě – koneckonců i pohlavní akt mezi nám tak vzdálenými bytostmi, jako jsou řekněme plži, má pro nás všechny tyto konotace (řecké hagios neznamenalo darmo „svatý“ i „ohavný“, děti, jak už řečeno, často považují náhodou pozorovaný sexuální akt mezi rodiči za rvačku: něžnost, násilí i stav „bez sebe“ lze pochopitelně prožívat i v oddělené formě, řekněme při mazlení s batolátky, mlácení nepřátel či epileptickém záchvatu). Jako pravé mysterium se také odehrává většinou ve skrytu a za noci, často i za tmy – veřejně probíhá velmi zřídka, buď jako součást rituálu, nebo jako provokace. Rozdíl mezi „přírodními“a „civilizovanými“ národy zde není velký.