0:00
0:00
Astrounat Brázda
Odvaha nejen číst
Společnost24. 6. 2012

Pak roztopím udírnu

Vynález Martina Poura spojuje chalupaření se záchranou nenápadných památek

40 cudlin R26 2012
Autor: Respekt

V noci, když svítí všechna okna, připomíná plovoucí parník. Přes den zase spíš továrnu s vysokým komínem – která se v dnešních časech už jen tak nevidí. Cihelna ze dřeva a pískovcových kvádrů okouzlovala místní i turisty procházející krajinou kolem Šárovcovy Lhoty za Jičínem už dlouho. Zároveň se ale zdálo, že ji nevyhnutelně čeká osud jiných industriálních staveb z počátku minulého století – chátrání nebo demolice a rozprodej materiálu. Stačil jeden telefonát a všechno je jinak.

Komín místo kostela

↓ INZERCESmetanova Litomyšl

Martina Poura přivedla do Šárovcovy Lhoty před lety práce na stavebních projektech a krása tamní cihelny ho zasáhla do srdce. Projektant Pour byl očarován její – jak říká – „surovou elegancí“, která od dvacátých let minulého století vydržela v nevídaně zachovalém stavu. Budova ale patřila zemědělskému družstvu, které v ní sušilo obilí, takže fanouška technických památek vůbec nenapadlo, že by jeho hlasitě vyjadřovaný obdiv mohl mít nějaké následky. Před třemi lety ale Martinu Pourovi najednou zazvonil telefon a naléhavě znějící hlas bývalého šárovcovského starosty mu sdělil, že družstvo cihelnu prodává, přičemž jediní zájemci ji chtějí zbourat na materiál – a to se nesmí stát. „Otázka na závěr zněla, jestli nechci být kupec já, když se mi ta stavba tak líbila,“ vzpomíná dnes Martin Pour.

Pro místní je cihelna důležitým objektem: je krásná a její vysoký komín navíc představuje dominantu, podle níž jde dvousethlavou vesničku bez kostela v mírně zvlněné krajině začínajícího Podkrkonoší už zdaleka rozpoznat. Pro Martina Poura nicméně nebylo úplně lehké na starostovu otázku odpovědět. Záchrana cihelny ho lákala. V nedalekých Hořicích, kde bydlí, léta sledoval, jak tam podobný objekt chátrá, až se nakonec úplně rozpadl. „Hodně mě to mrzelo a litoval jsem, že jsem proti tomu něco neudělal,“ říká. Na druhou stranu měl našetřeno jen nějakých sto padesát tisíc a bylo mu jasné, že cena cihelny bude mnohem vyšší. Pak si ale řekl, že když vysedává v práci u počítače, fyzická práce při opravách velkého domu by mu jenom prospěla. Šárovcova Lhota je navíc klidná vesnice, kam lze vypustit děti bez obav, že je přejede auto. „Prostě mi došlo, že to je, jako bych kupoval pro sebe a rodinu nějakou starou chalupu,“ říká s úsměvem. „Až na to, že to chalupaření bude mít širší dosah,“ dodává.

Žádné maskování

Takže Martin Pour nakonec budovu koupil za 600 tisíc z úvěru a trojpatrová cihelna dneska slouží jako improvizované technické muzeum turistům a kolem projíždějícím cyklistům. Martin Pour ji spolu s bratrem a otcem vyčistili od metráků obilí, zbourali družstvem dostavěné příčky, v archivech našli původní technickou dokumentaci a v kronikách zjistili, že dvůr před cihelnou sloužil za první republiky jako místo veřejných shromáždění a trhů, protože Šárovcova Lhota má příliš malou náves. To se díky novému majiteli postupně stává skutečností, byť ve změněné podobě. Obnovit trhy v tak malé obci je v době supermarketů obtížné, místo nich se ale na dvoře Pourovy cihelny konají třeba setkání chalupářů nebo běžců nejvýznamnější obecní akce se čtyřicetiletou tradicí – šárovcovského běhu do vrchu.

Autor: Respekt

Všechny opravy provádí Martin Pour ze svých peněz (ročně investuje zhruba 150 tisíc), protože kvůli žádostem o granty by musel své radosti a snaze dát oficiální základ – třeba založením občanského sdružení – a to se mu nechce. „Přišlo by mi to neupřímné. Vždyť to patří jenom mně, tak proč se maskovat za nějakou organizaci,“ vysvětluje. Spíš má radost z toho, když mu pár tisíci přispějí okolní obce nebo místní penzisté, kteří jsou z jeho činnosti nadšení. Teď třeba shání dohromady peníze na náročnou opravu střechy, již nezvládne svépomocí a která je přitom pro definitivní záchranu cihelny rozhodující.

„Jinak pořád něco opravuju a kromě rodiny sem lákám i kamarády,“ říká Martin Pour. „Makáme, pak roztopím udírnu a jdeme jen tak posedět. Prostě jako na chalupě.“ Pro obec je ale tohle chalupaření Martina Poura zásadní. „Kdyby ho nebylo, měla by už tahle vesnice po dominantě,“ uzavírá starosta Pavel Vích s tím, že díky Pourovi se plotem obehnaná sušárna obilí proměnila v místo, kde se můžou lidé potkávat.


Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].