Auto jako zbraň

Dva rozsudky z poslední doby naznačují, že česká justice začíná brát vážně nebezpečí, které představují pro tuto zemi agresivní řidiči. Manažer Plzeňského Prazdroje Luboš Lacina, který v březnu 2010 vytlačil z dálnice auto, protože ho rozčílilo pomalou jízdou, šel na pět let do vězení. „Pirát 2222“, jinak šéf stavební firmy Aleš Trpišovský, který v prosinci téhož roku ve vzteku „vybržďoval“ pomalejší řidiče (jeden z nich nestihl zabrzdit a narazil do něj), dostal dvouletou podmínku a sedm let nesmí řídit. Ani v jednom případě se nikomu nic vážného nestalo, zástupci justice ale míní, že oběti nezvládnutých emocí za volantem mohly klidně zemřít a agresoři to věděli. To je docela průlom: podobné nehody se dosud posuzovaly jako nešťastné náhody. Žalobci a soudci se teď shodují, že je nutné se na věc dívat jinak – jako na úmyslný pokus někomu vážně ublížit.

Drobná chyba

Před dvanácti lety na kraji Prahy v Čimické ulici zemřel na přechodu pro chodce šestiletý chlapec, jeho čtyřletá sestra utrpěla těžká poranění mozku a částečně ochrnula. Matka s dětmi vstoupila na přechod přes čtyřproudou silnici ve chvíli, kdy před ním zastavila dodávka a řidič jim dal pohybem ruky přednost. Nemohla vidět, že za dodávkou se z kopce řítí jiný vůz. Jeho řidič nezastavil, prudce přejel do druhého pruhu a sedmdesátikilometrovou rychlostí vletěl na zebru. Rozsudek tehdy vyvolal bouři – soud se spokojil s dvouletou podmínkou a žalobkyně Iva Tomanová proti nízkému trestu neprotestovala. Řidič podle ní „nevjel na přechod proto, aby zabil dítě“. S faktem, že stojící auto před ním nabádalo k opatrnosti, se popasovala slovy: „Opatrný musí být především chodec. To on vstupuje do toho koridoru, který patří silnějším a mocnějším.“

Právě s takovou shovívavostí soudců a státních zástupců počítali také „slavní“ silniční agresoři posledních dní Luboš Lacina a Aleš Trpišovský. Okolnosti zmíněných tří nehod jsou rozdílné, ale všichni řidiči mají jedno společné: vztek na auto, které je zdrželo, jim zatemnil mozek. První vletěl bez přemýšlení na přechod, ti další dva chtěli dát pomalejšímu řidiči za vyučenou. Jen dva posledně jmenovaní ale měli tu smůlu, že pohled justice na podobná selhání se mezitím začal měnit. Může za to právě pivovarský manažer Lacina. Karambol, který před dvěma lety způsobil na dálnici mezi Prahou a Brnem, totiž mohl díky dálniční kameře na internetu sledovat kaž­­dý. Lacinův superb dojel mazdu předjíždějící náklaďák. Když se auto zařadilo vpravo, jel těsně vedle něj a rozčileně gestikuloval. Pak zadním bokem auta vrazil do předního boku mazdy. Ta vyletěla mimo silnici a několikrát se převrátila. Nechtělo se věřit, že řidička a spolujezdec vyvázli jen s odřeninami. Teprve tohle Lacinu ze vzteku probralo, zastavil a zavolal pomoc.

Strašlivě vyhlížející nehoda přiměla středočeského krajského státního zástupce Tomáše Milce k tomu, aby se na takto nebezpečné řízení auta podíval novýma očima. Dosud bylo běžné, že se agrese, jejíž oběť vyvázla bez vážného zranění, posuzovala jen jako nedbalost. Agresorovi hrozila za přestupek nejvýš pokuta a ztráta bodů nebo řidičského průkazu. Milec ale žaloval Lacinu pro úmyslný trestný čin, pokus o těžké ublížení na zdraví (za něj hrozí pět až dvanáct let vězení). Právě na dosavadní praxi Lacina spoléhal, v soudní síni se hájil: „Proč se mi klade za vinu, že jsem to udělal úmyslně? Byla to jenom řidičská chyba při předjíždění.“ Soudce Ivo Zelinka ale dal za pravdu žalobci a Lacinu poslal na pět let do vězení.

Musíte umět brzdit

Tento pohled potvrdil také pražský vrchní soud, ke kterému se Lacina odvolal. Soudce Martin Zelenka zde volil ještě jasnější slova: „Nešlo o běžnou nehodu, ale o pokus kriminálního zločinu s autem jako zbraní.“ Také toto pojetí je průlomové, dosud se o autě jako zneužité zbrani mluvilo jen v těch případech, kdy řidič najížděl na policisty, kteří ho chtěli zastavit. Podle šéfa dopravní policie Leoše Tržila se agresivita a její důsledky nedají statisticky sledovat, nejčastěji se ale projevují právě rychlou jízdou a nesprávným předjížděním. Zároveň platí, že situace na českých silnicích se sice zlepšuje, počet mrtvých a porušování pravidel nás ale stále řadí na chvost Evropy.

Tvrdému přístupu k silničním agresorům dal za pravdu také Nejvyšší soud, ke kterému se Lacina dovolal. Podle jeho senátu rozhodně nešlo o nedbalost, řidičskou chybu: „Všechny okolnosti, z nichž vyplývala možnost těžkých zranění, byly obviněnému známy. Pokud přesto podnikl mimořádně agresivní manévr, svědčí to i o jeho srozumění s případným těžkým následkem.“

„Piráta 2222“ Aleše Trpišovského čekali shodou okolností u soudu stejní protivníci jako Lacinu – žalobce Milec a soudce Zelinka. Svědčili proti němu hned dva řidiči, kterým se majitel černobílého mercedesu s mafiánskou espézetkou na dálnici mstil za to, že ho zdržovali (ve skutečnosti jeli kolem 120 km/h). Scénář byl stejný: Trpišovský pomalejší řidiče předjel a potom před jejich kapotami prudce šlápl na brzdu. Prvnímu z nich za volantem červeného fordu se sice podařilo zabrzdit, když ale o pár kilometrů dál viděl stát agresora v odstavném pruhu s jiným mercedesem, který zabrzdit nestihl, zavolal policii. Napadení řidiči byli o to rozezlenější, že oba vezli malé děti – jednomu byly zhruba dva měsíce, druhému necelé tři roky.

Trpišovský se u soudu hájil s o poznání větší drzostí než Lacina. Skryt za černé brýle tvrdil, že za srážku může řidič auta za ním. Mimoděk tak upozornil na příkoří, které se obětem může stát. Podle zákona má totiž řidič za autem před sebou udržovat takzvanou bezpečnou vzdálenost. Jak ale bez svědků policii dokáže, že kolize nevznikla proto, že se někomu lepil na kapotu, ale vinou agresivního manévru auta před ním? Reálně mu hrozí, že za viníka nehody bude označen on.

Nad trestem pro Trpišovského koncem letošního června nebyli státní zástupce Milec a soudce Zelinka v takové shodě jako v případě Laciny. Soudce dal žalobci za pravdu v tom, že nejde o žádnou nehodu, ale o úmyslný čin. Rozdíl mezi nimi byl ale v jednom slově – „těžké“. Zatímco žalobce Milec míní, že Trpišovského agrese se má posuzovat jako pokus o těžké ublížení na zdraví, soudce Zelinka v ní vidí jen pokus o ublížení na zdraví. Jde o zásadní rozdíl, za první čin hrozí pět až dvanáct let vězení, za druhý půl roku až tři léta.

Časy se mění

Aleš Trpišovský odešel od středočeského krajského soudu s dvouletou podmínkou a sedm let nesmí sednout za volant. Jeho advokát stejně jako žalobce se proti rozsudku odvolali. „Jsem rád, že jsme se se soudem shodli v tom, že jde o úmyslný čin,“ říká Milec. „Trvám ale na tom, že na dálnici při tak vysoké rychlosti a za celkem hustého provozu mohlo dojít k vážnému zranění.“ Stačila podle něj maličkost – třeba kdyby „vybržděné“ auto narazilo do toho před sebou šikmo a roztočilo se, místo aby zastavilo. Agresivitou na silnicích se už zabývalo také Nejvyšší státní zastupitelství, právě jeho metodický pokyn, jak na ni pohlížet, žalobce Milec při své argumentaci použil.

Živoucím dokladem měnícího se pohledu justice je zmíněný soudce Ivo Zelinka. „Dopravu jsem dělal na okrese dvacet let a nikdy jsem nedal úmysl, vždycky to byla jen nedbalost,“ říká Zelinka. Sám ale zažíval rostoucí agresivitu na silnici a jeho názor se postupně měnil. Rozsudky nad Lacinou a Trpišovským, které vynesl v taláru krajského soudce, proto považuje za průlom zaběhlé praxe. Soudit každou agresi na silnici jako pokus o těžké ublížení se mu ale zatím nechce. „To bychom pak všichni raději dobrovolně odevzdali řidičské průkazy,“ říká. „Za jakýkoli náznak úmyslu by hrozilo pět až dvanáct let.“ Vítá, že se obě strany kauzy Trpišovský odvolaly. „Budu rád, když to projde vrchním, případně Nejvyšším soudem, ať judikuje, kterou situaci jak posuzovat,“ říká Zelinka. „Pravidla se teprve rodí.“

O tom, že poptávka po přísnějších trestech roste, svědčí okamžitá reakce mluvčího motoristické organizace ÚAMK Igora Siroty na Zelinkův rozsudek. „Trest pro Trpišovského je příliš nízký,“ říká Sirota. A nejde prý jen o netolerovatelnou agresi. Beztrestné jednání silničních pirátů v drahých autech podle Siroty neblaze ovlivňuje náladu v zemi: „Ti, kdo mají peníze nebo známosti, nesmějí mít pocit, že mohou porušovat zákony.“