Národní galerie & Co.

Minulý týden to muselo dojít i těm největším optimistům: Národní galerie je v ještě horší kondici, než se dosud zdálo. Nové vedení v čele s generálním ředitelem Vladimírem Röselem v úterý představilo výstavu, která se má stát hlavní událostí sezony naší největší výstavní instituce. Projekt s názvem Rembrandt & Co. ale může veřejnost těžko přesvědčit, že galerii po odchodu Milana Knížáka čekají lepší časy.

Dva Rembrandtové stačí

Až v únoru dorazí první návštěvníci na Pražský hrad podívat se na Rembrandty, zřejmě budou překvapení. V expozici lákavě nesoucí jméno mistra nizozemské malby 17. století totiž najdou jen dva jeho obrazy. Jeden mohli kdykoli předtím vidět ve stálé expozici Národní galerie, druhý bude do Šternberského paláce zapůjčen z amsterodamského Rijksmusea. Zbylých více než sto děl na výstavě bude od méně známých malířových současníků typu Franse Halse, které galerie vyndá ze svých depozitářů. I z tohoto důvodu byla expozice původně avizovaná pod přesnějším názvem Rembrandt, Hals a přátelé. Ředitel Rösel se ale na poslední chvíli rozhodl pro zvučnější, leč zavádějící Rembrandt & Co.

Proč? Bez obalu prozrazuje, že si to vyžádal sponzor výstavy. A jako zodpovědný manažer vyšel dotyčné bance vstříc, aby – jak říká – zdůraznil propojení galerijních a bankovních„produktů“, což v souvislosti s nekomerčním charakterem Národní galerie nezní moc pěkně. Kdyby něco podobného udělala vídeňská Albertina nebo londýnská Národní galerie, návštěvníci by po nich zřejmě žádali vrácení vstupného. V Česku ale na takové věci nejsme zdaleka tak citliví.

Svědčí o tom i aktuální případ prezentace takzvaného autoportrétu Leonarda da Vinci na zámku Zbiroh. Obraz se moc nepodobá rukopisu renesančního mistra a experti o jeho autorství velmi vážně pochybují. Ostatně nedostal se ani na velkou, nyní probíhající Leonardovu retrospektivu v londýnské Národní galerii, kam se kurátoři roky snažili dostat cokoli, co má s umělcem něco společného. Přesto i veřejnoprávní televize ve svém zpravodajství představuje zámeckou výstavu jako významnou událost, na níž je k vidění údajné Leonardovo dílo.

Je tady však důležitý rozdíl. Akce na Zbirohu je ryze soukromým podnikem. Stojí za ní majitel zámku, milovník záhad a provozovatel společenských událostí na pražském Žofíně Jaroslav Pácha. Ať si tedy svou klientelu láká na marketingové triky. Když ale něco podobného dělá Národní galerie s týmem respektovaných kunsthistoriků a veřejným rozpočtem v zádech, je to chyba. Jenže právě rozpočtem Vladimír Rösel své manažerské tanečky vysvětluje. A tady se dostáváme k zásadní věci.

Jak dlouho ještě

Bývalý ředitel Milan Knížák zanechal Röselovi Národní galerii v mizerném stavu. Nové vedení postupně zjišťuje, kde všude je instituce zadlužená a jak to udělat, aby s léty podhodnoceným rozpočtem mohla vůbec fungovat v tolika budovách, kolik Knížák ve svém megalomanství pro galerii zabral. Na nějakou překvapivou výstavu, která by byla srovnatelná s velkými evropskými galeriemi, proto musíme podle Rösela zapomenout, řeč prý nemůže být ze stejného důvodu ani o půjčování expozic ze zahraničí. Rösel dokonce přiznává, že nemá peníze ani na prezentaci vlastních depozitářů, v případě Rembrandt & Co. se mu je podařilo sehnat až na poslední chvíli. Vlastně můžeme být rádi, že kvůli propátrání vlastních sbírek a půjčení jednoho obrazu z ciziny výstavu rovnou nepojmenoval po bance, která mu to zaplatila.

Vzhledem k vážnosti situace je proto nepochopitelné, jak se k celé věci generální ředitel staví. Do galerie nastupoval s tím, že instituci, již jeho předchůdce proměnil v provinční podnik, jako zkušený ekonom a manažer konečně probere a začne ji rozvíjet. A jestliže teď zjistil, že mu na to chybějí peníze, bylo by logické, kdyby rezignoval nebo veřejně vyhlásil stav nouze: takhle prostě jemu svěřená instituce fungovat nemůže, proto otevírá zásadní debatu o tom, co dělat s Národní galerií dál, jestli by se neměla zmenšit apod. Místo toho udělá trik na návštěvníky, který Národní galerii akorát dlouhodobě poškodí.

Jak dlouho může taková taktika vydržet? Určitě ne tak dlouho, jako vydržela Milanu Knížákovi. Dalších deset let podobné vlády by Národní galerie nepřežila, přesněji řečeno, stala by se z ní provinční instituce, od níž už nikdo nic zajímavého nečeká.