Dopisy

MĚLI JSTE NÁS VAROVAT

RESPEKT 44

Co se týče vašeho článku a ankety o odsouzení šesti vědců, členů komise velkých rizik (Commissione grandi rischi) italské civilní obrany, chtěl bych upřesnit, že nebyli odsouzeni za nepředpovězení nepředpověditelného. My z kraje Abruzzi přežíváme se zemětřeseními již staletí a až příliš dobře víme, že není možné je předvídat, a bylo by hloupé zazlívat někomu nepředpovězení tohoto jevu.

Těchto šest vědců bylo shledáno vinnými, a byli tedy odsouzeni za řadu zcela jiných důvodů. Po své schůzce, šest dní před zemětřesením, záměrně uklidňovali obyvatele L’Aquily, že k zemětřesení nedojde a že se mohou v klidu vrátit domů. Pokud je pravdou, že se zemětřesení nedají předvídat, je jistě pravdou, že se nemohou zcela vyloučit, obzvláště v přítomnosti seizmických otřesů trvajících již tři měsíce.

Členové komise se po schůzce – poté co poskytli rozhovory různým televizním stanicím a bez podepsání zápisu této schůzky – vrátili domů. Nedělali si starost se zřízením asistenčních táborů, s držením v pohotovosti a zesílením civilní obrany (v noci při zemětřesení bylo ve službě pouze šest hasičů), ani byť jen částečným vyklizením nejvíce ohrožených budov (jako nemocnice, která se přirozeně zřítila). Jejich první a jedinou starostí, ihned po zemětřesení, bylo pozměnit a podepsat zápis schůzky konané týden předtím. Tudíž není překvapivá ani jejich reakce po vyhlášení rozsudku: „A nyní, kdo nám dá ještě nějakou funkci!?“

Bylo by ovšem správnější komentovat rozsudek až po jeho detailním zdůvodnění.

Rocco Zappacosta

NOVÁ DOBA VE VARECH

RESPEKT 44/2012

V prvé řadě mnohokrát děkuji za článek. Jistě chápete znepokojení, které mě pohltilo, když jsem na druhé stránce článku viděl tučně zvýrazněný text: „Svoboda slova? Ta už dávno neexistuje. Zkuste si kritiku v kapitalistické firmě a vyhodí vás.“ (komunista Murčo)

To má být jeden z těch argumentů, o kterých mluví pan Borka na předešlé stránce? „Ne násilím, silou argumentů vítězíme.“ Jak je možné, že někdo jako pan Murčo, s tak bohatou zkušeností z členství v komunistické straně, si vůbec dovoluje hovořit o svobodě slova? To je přece princip demokracie, mít možnost zaměstnat loajální pracovníky, a když jsme s nimi nespokojení, mít možnost je „vyhodit“. To ale není zlo, je to princip, který zaručuje všem lidem možnost se realizovat, dělat to, co člověka naplňuje. Tuto skutečnost komunismus u nás nerespektoval a nutil lidi se přizpůsobovat, potlačoval přirozenost. Když někdo nechce pracovat a jenom kritizuje, nevidím důvod, proč by ho měl někdo zaměstnávat. To je otázkou charakteru.

Dále pan Murčo tvrdí, jak někteří sedláci byli šťastní, že mohli svůj majetek odevzdat do JZD, jak se jim ulevilo. To má být další argument? A co další statisíce podnikavých lidí, kterým byl majetek zabaven a nikdo se jich neptal?! Myslíte, že i jim se ulevilo? To má být ona argumentace „moderního komunismu“?!

Nikdo pana Murča nedokáže přesvědčit o škodlivosti znárodňování či nucené kolektivizace. Občany zvláště České republiky by ale nikdy nikdo neměl přesvědčit o dobru této věci. Copak jsme už na všechno zapomněli?!

ČSSD o komunistech hovoří jako o ohni – dobrý sluha, zlý pán. To stejné však můžeme říci o Hitlerovi, který vyvedl Německo z hospodářské krize, či o ostatních diktátorech 20. století. To už si ale nikdo nedovolí říct.

Velice bych si přál, aby lidé nezapomínali a přestali se nechat ovládat svým selektivním vnímáním minulosti, kdy na to špatné raději zapomeneme. Opravdu si nepřeji, aby se komunistická strana podílela na politice, ať je to na jakékoli úrovni (celostátní či regionální). Dokud se zcela jednoznačně nevzdají své kontinuity jako strany před a po roce 1989, dokud se nedistancují od zločinů, které zde po celou dobu své jednobarevné vlády napáchali, nemůžeme podle mě ani v náznaku hovořit o legitimnosti této strany.

Vít Pospíchal

DOPISY

RESPEKT 45/2012

O sKartě by se jistě mohlo debatovat dlouho. Zaujala mě reakce zástupkyně České spořitelny, ke které je nutné doplnit některá fakta. Paní Pačesová uvádí, že je momentálně projekt sKaret pro Českou spořitelnu čistě nákladový, protože si majitelé karet nechávají často přeposílat dávky na své soukromé účty. Je možné, že aktuálně to platí. Podle toho, co jsem schopen odpozorovat ve svém okolí, byly karty přednostně vydávány matkám na rodičovské, tedy skupině příjemců dávek, v níž většina z nich již má nějaký účet založený. Z mých klientů – invalidních důchodců – doposud nikdo výzvu k vyzvednutí sKarty neobdržel. Proč to tak je, nevím. Možná i pro tu samotnou obhajobu sKaret v době zavádění, která přestane platit ve chvíli, kdy si pro sKartu půjdou nejchudší příjemci v hmotné nouzi či částečném invalidním důchodu.

Odhaduji ze své praxe, že příjemci invalidních a starobních důchodů ve velké míře účty v bankách nemají (mezi našimi klienty má účet v bance jeden z deseti). Nebudou tedy své peníze nikam převádět a stane se pravděpodobně přesně to, o čem byla v článku o sKartách zmínka – lidé si budou své peníze vybírat za čtyřicetikorunový poplatek. Přestože se to zdá mnoha lidem v dnešní době zvláštní, žijí mezi námi i ti, pro které je 40 korun suma, s níž musí vystačit na celý den, někdy na dva. I to je důvod, proč si tito lidé neplatí služby bank za vedení účtu.

Závěrem bych rád dodal, že strategie, kdy je zdarma jen jeden výběr z bankomatu, je kontraproduktivní, co se hospodaření s penězi týče. A právě neschopnost hospodařit s dávkami je nešvar mnoha lidí v hmotné nouzi, na který se sociální pracovníci často musí zaměřovat.

Štefan Berec, psychosociální centrum Olomouc

A POSLEDNÍ ZHASNE

RESPEKT 45/2012

Podle mého soudu ODS nejvíce škodí ta skutečnost, že sama o sobě zarputile tvrdí, že je konzervativní stranou, ale není to nijak vidět a nikdy to nijak nedokázala. Nevzpomínám si, že by se kdy na svých kongresech zabývala konzervativními tématy. Tato strana je od samého začátku nakažená ekonomismem a odtud pramení všechny její potíže. Kdyby byla skutečně konzervativní, tak by už dávno měla vybudovaný konzervativní systém, který by ji chránil před infekcí klientelismu, korupčnictví a protekcionismu nebo řekněme „kmotrovství“.

Na minulém kongresu se někteří dožadovali návratu ke kořenům, což je vlastně nesmysl, právě ty kořeny jsou příčinou všech problémů a v nich je geneticky zakódován ekonomismus, jejž jim vložil do vínku Václav Klaus, který bohužel nic jiného než ekonomii neuznává. Jediná léčba spočívá v tom, že se začne chovat opravdu konzervativně, tedy bude řešit problémy vzdělání, práva a spravedlnosti, vztahu občanů ke státu, vlastenectví (v pravém smyslu slova, nikoli nacionalismus) atd.

Někteří silní aktéři v ODS se mylně domnívají, že konzervativní politika se měří výškou daní, což je nesmysl. Václav Klaus se dopouští stejné chyby jako marxisté, kteří se zcela mylně domnívali, že všechny společenské problémy vyřeší „správná“ ekonomie. Ekonomie je z mně neznámých důvodů povyšována na vědu. Normální vědecké obory se zpravidla řídí obecně platnými zákony, což o ekonomii říci nelze, existovala tzv. socialistická ekonomie, která si vytvořila vlastní pravidla, a vedle toho asi existuje normální neideologická ekonomie. Nejsem ekonom, a proto tato moje úvaha je možná mylná, v tom případě se erudovaným ekonomům omlouvám.

Milan Bednář, Plzeň

O DVOJÍ ETICE A ESTETICKÉ LŽI

RESPEKT 45/2012

Dvojí angažmá Radka Johna – jak v politické, tak mediální sféře – považuji rovněž přinejmenším za diskutabilní. I když, žijeme v právním státě, a jak se říká, co není zákonem zakázáno… Nicméně si myslím, že reálně hrozí dvojí diskreditace R. Johna. Jako politika, v němž čas od času zvítězí novinář, který důležité informace neposkytne kolegům z konkurenčních médií, ale bude si je – jako správný novinář – šetřit pro své „exkluzivní“ mediální výstupy. A naopak: může se diskreditovat jako publicista, jenž bude, jak již naznačil K. Hvížďala, mediální prostor využívat pro vypořádání se se svými politickými rivaly či k vylepšování vlastního mediálního obrazu coby politika. Stačí v této souvislosti vzpomenout někdejšího italského předsedu vlády Silvia Berlusconiho – mediálního magnáta, který se dostal do nejvyšší politiky. Je známo, že zatímco se premiérovi v předsíni vršily školní brašny jeho nezletilých milenek, jež si zval na své bujaré večírky (řečeno s trochou ironie a nadsázky), a politik byl kvůli styku s mladistvými dokonce vyšetřován, jeho (rozuměj jím vlastněná) periodika či televizní stanice o stíhání neinformovaly. Pro propojení médií s politikou se příznačně vžil pojem „berlusconizace“. U nás se toto v takové míře zatím neděje, ale obávám se, aby se časem nezačal používat termín „johnizace“ pro situaci, kdy novinář bude hájit především své politické zájmy.

Jak se říká, média jsou „hlídacím psem demokracie“. Radek John jako žurnalista tak bude hlídat sám sebe coby voleného zástupce demokracie. Jen aby se sám sobě nestal ratlíkem, který pod vidinou pamlsku žertovně „tajtrlíkuje“ kolem svého pána. Uštěkaným ratlíkem, který, což každý ví, nekouše.

Petra Marešová