Konec „Velkého metaře“

Když v srpnu 1951 František Ostrý pročítal Rudé právo, všiml si, že mezi gratulanty k padesátinám Rudolfa Slánského, prvního tajemníka KSČ, chyběl Stalin. To bylo podezřelé a nezvyklé. Ostrý došel k závěru, že další obětí politických procesů má být po řadě předních komunistů v zemích východního bloku právě Slánský. 

František Ostrý se nemýlil. Nebyl to ostatně jen obyčejný čtenář stranického tisku, ale člen špionážní skupiny OKAPI, kterou po útěku z komunistického Československa založil v západním Německu elitní špion Edvarda Beneše plukovník František Moravec. Události, které před šedesáti lety – 3. prosince 1952 – vyvrcholily popravou jedenácti vysokých funkcionářů strany, zamířily k dramatické zápletce.

Zvládli jsme to sami

Vlnu poválečných procesů zahájil Stalin uvnitř sovětské bolševické strany v letech 1946–1949. Jeho trvalé přesvědčení, že Sovětský svaz ohrožují zrádci, špioni a lidé „poklonkující před Západem“, umocňovala na přelomu čtyřicátých a padesátých let komplikovaná zahraničněpolitická situace. Stalin se na smrt rozhádal s jugoslávským komunistou Josipem Brozem-Titem kvůli jeho mocenským ambicím na Balkáně a příliš sebevědomé, na Stalinovi nezávislé politice. Po založení NATO v roce 1949 se východní blok navíc začal připravovat na třetí světovou válku. Krachem skončila i Stalinova koncepce komunistického Izraele jako „trojského koně“ SSSR na Blízkém východě.

Tyto události obohatily seznam nepřátel Moskvy vedle již tradičních trockistů a imperialistů i o další kategorie. S nálepkami „titovců“ a „sionistů“ skončili na šibenici maďarský politik László Rajk a bulharský vysoký stranický funkcionář Trajčo Kostov. Čistkám se nevyhnuly ani Rumunsko a Polsko, kde byli z politického života odstraněni Anna Paukerová, Władysław Gomułka a další loajální a stalinismu oddaní lidé.

Stejně jako před válkou i tentokrát Stalin přenášel třídní boj mezi komunisty samotné. Razil totiž teorii, že je třeba být neustále bdělý a ti nejzavilejší zrádci věci komunismu číhají právě uvnitř strany. Své podřízené tak udržoval v napětí, strachu a poslušnosti – nikdo si nemohl být jistý postavením a životem. (Existují ale jiná vysvětlení poválečných čistek: část historiků se domnívá, že vlnu špionománie ve střední a východní Evropě vyvolala sovětská rozvědka proto, aby odvedla pozornost od procesů proti sovětským agentům v americké administrativě na přelomu čtyřicátých a padesátých let.)

Co fungovalo spolehlivě v SSSR a některých sovětských satelitech, narazilo ovšem v Československu na určité potíže. Zatímco oponenty KSČ likvidovala bez skrupulí, procesy s „vlastními“ nešly vyvolat tak snadno. Uvnitř strany chyběl ostře vyhraněný konflikt, jehož aktéři by Stalinův tlak na hledání vnitřního nepřítele využili ke vzájemnému vyřizování účtů. Přes názorové rozdíly, osobní animozity a kompetenční spory mezi „Strakovkou“ (sídlem vlády) a „Prašnou bránou“ (sídlem KSČ) neměli čeští komunisté důvod jít si po krku – převzetí moci proběhlo v únoru 1948 hladce a s nadšenou podporou nemalé části obyvatel, postupná likvidace nepřátel režimu se nesetkala s výraznějším masovým odporem a hospodářské potíže teprve měly přijít. Nezpochybňovaný vůdce strany a prezident republiky Klement Gottwald byl právem hrdý na to, že „to zvládli“ bez pomoci Sovětů sami.

A právě tato neskrývaná samostatnost Stalinovi vadila, protože oslabovala jeho výsadní pozici vůdce „klanu“ – v roce 1948 z něho vyhnal mnohem sebevědomějšího a silnějšího Tita, proč by mu tedy měl odporovat Gottwald? Stalin tak čistku Gottwaldovi vlastně vnutil. Důkaz o Slánského „vině“, který Gottwalda přesvědčil, však nepřišel z Moskvy, ale ze Západu.