Dopisy

Záhada svobodné vůle

Respekt 49/2012

Článek možná záměrně provokativně vyznívá tak, že individuální svobodná vůle neexistuje. Nechal jsem se tedy vyprovokovat a nabízím alespoň několik pozic, ze kterých je možné svobodnou vůli (a svědomí) hájit, a to i pokud přijmu vědecká východiska článku. 1) Svoboda budoucího jednání. Pokud v článku popisované mozkové centrum „vykladač“ ztotožňované tamtéž s „já“ a se svobodnou vůlí interpretuje skutečnost a dává jí smysl, tak podobným způsobem hodnotí a vykládá mé minulé chování. Na základě toho se rozhodne, zda bylo, či nebylo dobré nebo přínosné. Tento příběh pak sdělí ostatním mozkovým centrům a tím je ovlivňuje a vychovává pro příště. Z toho dále vyplývá naše zodpovědnost za reflexi našich činů, za náš seberozvoj a sebevýchovu. Abychom se příště i třeba „nevědomě“ rozhodli správně.

2) To, že vědci dokážou před vědomým rozhodnutím tipnout osmdesát procent výsledků rozhodnutí, svědčí jen o tom, že většinu rozhodnutí děláme automaticky. To není nic nového. O zbylých dvaceti procentech rozhodnutí (nejde o přesná čísla) je možné se domnívat, že je „vykladač“ rozhodne. Většinou asi v souladu s doporučením ostatních mozkových center, ale někdy možná i proti jejich doporučení.

3) Dostávám se do oblasti „víry“. Můžu klidně předpokládat, že seberozhodnutí různých center mozku musí být vždy v souladu či alespoň nesmí být proti tomu, jak by to chtěl „vykladač“. Že nemohou rozhodnout proti jeho vůli. Jedná se tedy jen o automatizaci procesů, ve kterých není „vykladač“ proti. Filozoficky to mohu pokládat třeba za a priori danou skutečnost s odkazem na Kanta, teologicky za Bohem garantovanou svobodu a vědecky to nemůžu vyvrátit.

4) Bez ohledu na výše uvedené je pro jednotlivce i společnost dobré věřit, že svobodná vůle existuje. Koncept je to možná děravý, lepší však nemáme a žádná filozofie ani teologie není bez děr, pokud se z ní nestala ideologie. Myšlenková konstrukce svobodné vůle nám umožňuje mravně a dobře žít a společnosti fungovat. Je tedy dobře se jí držet.

Václav Vopat

Muž na rozcestí

Respekt 48/2012

Vážený pane Filo, děkuji za článek o práci a směřování Honzy Hřebejka. Nechci reagovat na vaši interpretaci naší společné práce s Honzou.

Cítím potřebu upřesnit, že fungujeme jako dva rovnocenní spoluautoři, jak na to vždy a všude poctivě odkazuje Honza Hřebejk a počínaje filmem Horem pádem i první titulek v úvodu filmů: „Film Jana Hřebejka a Petra Jarchovského“. Chápeme jej jako společnou značku, jako zřetelné potvrzení společné autorské odpovědnosti za výsledné dílo.

Naopak v žádných titulcích našich filmů, s výjimkou debutu Pějme píseň dohola, nestojí, že by se na scénáři podílel Honza Hřebejk. Psaní scénáře je mojí doménou, Honzova úloha je dramaturgická, inspirativní a režijní. Tento způsob dlouhodobé inspirativní spolupráce osobně pokládám za výjimečné štěstí.

Mojí jedinou samostatnou látkou tedy není scénář k filmu Musíme si pomáhat, jak neopominete zdůraznit ve svém článku. (Minimálně ten Český lev za scénář k filmu Horem pádem a Cena Sazky za původní scénář ke Kawasakiho růži to potvrzují.)

Závěrem mi dovolte ještě poznámku na okraj: Film Ondřeje Trojana Občanský průkaz prokazatelně nebyl prodělečný či divácky neúspěšný, jak konstatujete. Stačí jeho výnosy porovnat se souběžně uváděnými tituly v kinech. Na Slovensku se stal vysloveným hitem, jak si lze také snadno ověřit.

Petr Jarchovský

Sladký nepřítel

Respekt 43/2012

Pod vlivem vašeho článku jsem se konečně odhodlal k dlouho odkládanému omezení konzumace cukru, za což vám touto cestou děkuji. Zároveň bych se však pokusil vyvrátit některé trochu nadsazené domněnky. Jen pro ilustraci, cukr jsem konzumoval opravdu hojně a zcela nekontrolovaně po dobu přibližně dvanácti let. Pokud nebylo něco sladkého po ruce, byl jsem kdysi schopen konzumovat i samotný cukr. Sníst dvě stě gramů čokolády v době oběda pro mne nebyl problém, kakao i jiné nápoje jsem sladil opravdu nad míru (což mi potvrdil každý, kdo se z toho náhodou napil).

Konzumoval jsem tedy hrubým odhadem v průměru asi pětinásobek doporučené denní dávky, byl jsem notoricky zvyklý touto cestou uvolňovat stres, pokleslou náladu apod. Přesto jsem kupodivu nikdy nepřibral na váze, prostě k tomu nemám genetický předpoklad. Proto jsem očekával, že pokud naráz přestanu, budu pociťovat opravdu silné abstinenční příznaky, deprese atd. Ve skutečnosti jsem nepociťoval nic. Určité změny nastaly v celkové kvantitě konzumace, jím méně. Pokud to dokážu posoudit, cítím u sebe méně vyostřené výkyvy nálad, ale to je v podstatě všechno. Jediné, co jsem vnímal jako překážku, byla jistá forma zlozvyku sáhnout pro něco sladkého do spíže nebo do lednice. Sahám tedy stále, nicméně například pro vlašský ořech. Po asi třech týdnech mohu i tento zlozvyk prohlásit za víceméně mrtvý.

Nikdy jsem nebyl závislý na cigaretách, alkoholu nebo drogách, takže nedovedu posoudit, jak náročné jsou odvykací kúry. To je to s léčbou závislostí opravdu tak snadné? Mám spíš pocit, že se souvislost mezi drogou a cukrem výrazně přeceňuje, což může být i poněkud demotivující pro ty, kteří chtějí přestat. Proto bych chtěl případné zájemce povzbudit, že to není opravdu nic světoborného. A navíc výrazně ušetříte.

Kryštof Suchý