Sám ve svém vesmíru

Rozhlédněte se kolem,“ rozhazuje rukama Vladimír Merta po své spoře zařízené pracovně. „Stejný bordel jako tady mám v hlavě.“ Šestašedesátiletý folkař reaguje na vnucující se otázku, jakým způsobem se v jeho nezařaditelné tvorbě sváří intuice s rozumem. Žertovná odpověď v sobě obsahuje jistou nepřesnost. Sice tu je jen jedna volná židle, na kterou se dá sednout – ostatní jsou stejně jako stoly zarovnané cédéčky –, ovšem obrazy a na zdech zavěšené kytary vytvářejí zcela promyšlenou kompozici. Merta popouští chaosu uzdu, nechává se jím často vést, ale nikdy ne ovládat.