300 Máchových jezer volá díky

Dopad těch pár řádek úřednického písma je pozoruhodný. Díky nim se tu za poslední čas nevyhodilo na skládku dvacet milionů zářivek a zdejší populace si tak ušetřila povinnost spolykat a nadýchat víc než metrák těkavé rtuti, někdo víc, někdo míň. Příběh evropské směrnice číslo 2002/96/ES je tak prostě jeden velký ukázkový úspěch.

Mácháč je ráj

Úsporné zářivky, jak známo, šetří energii, a proto jsou bezva. Problém nastane, když dosvítí. Obsahují totiž rtuť, takže je nebezpečné vyhodit je do normálních odpadků: na skládce se ze zářivky tahle těkavá látka velmi snadno dostane ven, do vzduchu, půdy a podzemní vody – a do lidského těla. Tam se pak usazuje hlavně v ledvinách, játrech a slezině a způsobuje vypadávání vlasů, neurologické obtíže či třeba chudokrevnost. Samo o sobě to nezní moc výhrůžně, ale za situace, kdy se na českém trhu objeví ročně patnáct milionů zářivek s obsahem rtuti schopným smrtelně otrávit tři sta Máchových jezer, je to docela drama. Dobrá zpráva ale je, že zářivky lze vcelku snadno recyklovat a že v Česku se to stále více daří.

Může za to zmíněná směrnice 2002/96/ES, která vzala odpovědnost za recyklaci elektrozařízení (a tedy i zářivek) z beder uživatelů a přesunula ji na výrobce a dodavatele. „Do té doby byly zářivky recyklovány spíš náhodně, když je někdo odnesl do sběrného dvora,“ říká programový ředitel Hnutí Duha Vojtěch Kotecký. Od roku 2005 musí firmy odvést pět korun recyklačního poplatku za každou nově vyrobenou či dovezenou zářivku a osm korun za lampu nebo lustr. Tyto peníze odevzdají firmě, která pak vyhozená zařízení zpracuje.

O zářivky se původně staraly běžné odpadové firmy, podle výrobců zářivek však byly moc drahé, nákladná byla i varianta založení vlastní linky. Konkurenční světelné giganty Philips, Osram, GE Industrial a Narva B.E.L se proto pod ekonomickým tlakem povinné recyklace spojily a založily neziskovou organizaci Ekolamp. „Takhle kolektivně to bylo nejjednodušší a nejlevnější,“ vysvětluje marketingový ředitel Osramu Martin Kocourek. Časem se přidaly stovky menších výrobců a dovozců a společně obstarávají veškerou recyklaci zářivek v Česku. Zachytí tak čtyři z deseti vysloužilých zářivek a toto číslo stále roste.

Vzhůru do vakua

Každý, kdo chce dnes vysloužilou zářivku zrecyklovat, ji může odnést na jedno z 3400 sběrných míst, jejichž seznam najde na webových stránkách Ekolampu. Kromě sběrných dvorů a prodejen „elektra“ je tvoří krabice s logem firmy na stovkách škol, úřadů či supermarketů. Vložit do nich lze nerozbité zářivky od jakéhokoli výrobce, jen wolframové žárovky do nich nepatří. „Neobsahují rtuť, nejsou nebezpečné a neobsahují cenné kovy, takže jejich recyklace se nevyplatí,“ říká Radoslav Chmela, tiskový mluvčí Ekolampu. Z pětikorunových recyklačních poplatků, které na tuto neziskovku členové převedou (vloni to bylo celkem 88 milionů), Ekolamp hradí sběrným místům tři koruny za kilogram vybraných zářivek, asi pětinu nákladů potom tvoří samotné rozebrání. Nedělá se ručně, ale v podtlaku a na speciální zpracovatelské lince. Stroj nejprve odřízne sklo od patky, rozebere ji na plast a kov a sklo nadrtí. Ze střepů – stále ve vakuu – odsaje rtuť a cenné kovy jako yttrium či europeum. „Celkově vyjde recyklace jedné zářivky asi na dvě koruny, ze zbytku hradíme sběr zářivek a propagaci jejich recyklace,“ popisuje Chmela. Že by se něco ze zbývající recyklační tříkoruny pod rukou vracelo zakladatelským společnostem, mluvčí odmítá: „To určitě ne, jakmile se odvedou do kolektivního systému, musí už posloužit pouze recyklačnímu účelu.“

Přestože objem sebraných svítidel a zářivek roste, stále je šest Čechů z deseti hází do směsného odpadu. „Podle našich průzkumů jsou lidé ochotni je odnést maximálně kilometr daleko od domova, snažíme se proto pořád vytvářet nová sběrná místa,“ říká Chmela. Kromě toho, že člověk vyhozením zářivky přírodě zrovna nepřidá, vystavuje se také teoretickému riziku pokuty dvacet tisíc korun, pokud bude recyklovatelná zářivka nalezena v jeho odpadu.