Jak žije vicekonzulka

Přicházím do kanceláře konzulárního oddělení Britského velvyslanectví v Praze. Je půl deváté ráno a telefony začínají ožívat nejrůznějšími dotazy z řad britských, ale i českých občanů. Většina hovorů se týká informací, které jsou na našich webových stránkách, a tak volající navádím právě tam. Nově se také volající mohou podívat na naše facebookové stránky, kam umisťujeme nejnovější aktuality z dění nejen v naší sekci, ale i na celém velvyslanectví.

Jako první otvírám svůj outlook a mezi e-maily nacházím také oznámení od Policie ČR o zadržení britského občana. Po rychlém ověření totožnosti vytáčím uvedené číslo a dozvídám se, že dotyčný bude umístěn do jedné z pražských vazebních věznic. Ptám se na možnost hovoru s ním za účelem zjistit, jak se mu daří a zda si přeje informovat rodinu naším prostřednictvím. Kontakt s dotyčným do 24 hodin od obdržení zprávy o jeho zadržení je jeden z našich hlavních konzulárních cílů.

Jelikož se dotyčný již ocitá v procesu převozu do vazební věznice, nabízím prostřednictvím faxu konzulární návštěvu na druhý den. Ta je mi obratem povolena, a tak si připravím informační balíček, v němž se zadržený dozví vše potřebné počínaje vymezením asistence, kterou mu můžeme poskytnout, až po to, jak funguje český soudní systém nebo třeba režim návštěv a balíků. Součástí je také seznam anglicky mluvících právníků a seznam tlumočníků, protože právě jazyková bariéra je jedním z nejčastějších problémů.

Podávám zprávu kolegům v Londýně prostřednictvím integrovaného elektronického systému o tomto zadržení a už na mě bliká několik dalších zpráv týkajících se našich aktivních konzulárních případů. Jedna z mých kolegyň se již od rána věnuje hospitalizaci britské turistky a má plné ruce práce ohledně kontaktování rodiny a dohledání zdravotního pojištění. Pokračuji tedy v práci na vyřizování náležitostí týkajících se případu úmrtí z minulého týdne. I to je nedílnou součástí naší práce, asistence a podpora pozůstalým patří k našim prioritám a je velice potřebná a ceněná ze strany těch, kdo se ocitli v této těžké situaci.

Je krátce před dvanáctou a kolegyně, která dnes obsluhuje naše zákazníky na okénku, mě žádá o radu týkající se notářského úkonu. Po detailním prostudování předloženého dokumentu konstatuji, že bohužel nemůžeme požadavku na jeho ověření vyhovět, a odkazujeme klienta na seznam anglicky mluvících notářů.

Po obědě se věnuji přípravě krizového cvičení, tentokrát budeme testovat naše krizové telefonické centrum. Kolegy z ostatních oddělení je třeba dobře připravit, aby v případě krize, jakou byla například havárie nebo přírodní katastrofa, byli schopni efektivně zvládnout nápor volajících. Z příprav mě vytrhne telefon od kolegy z britské ambasády ve Vídni, který by potřeboval na dálku schválit nouzový cestovní doklad, jelikož je dnes na oddělení sám. Za pár minut je vše schváleno a tamní britská turistka může zamířit na vídeňské letiště.

V tu samou chvíli se v čekárně objevuje mladík a vyděšeně nám sděluje, že ztratil svůj cestovní pas i peněženku. Uklidňuji ho a vysvětluji, co je třeba nyní udělat. Vzápětí si tedy ruší platební karty pomocí našeho počítače a telefonu. Z něj si po chvíli s příbuznými domlouvá převod peněz, platbu hostelu a přesunutí letenky na druhý den. Vysvětluji mu postup k žádosti o nouzový cestovní dokument. Děkuje mi a je o moc klidnější, když teď ví, že ačkoli ho ještě čeká nějaké to vyřizování, zítra poletí v klidu domů.

Navečer podepisuji několik potvrzení o právní způsobilosti uzavřít manželství pro britské občany, kteří chtějí uzavřít sňatek v ČR. Cestou domů ještě odnáším do nedalekého baru pivní tácky varující britské turisty před nezodpovědným chováním, které může nepříjemně skončit. Podobných preventivních kampaní se snažíme dělat hodně, ale i to někdy nestačí. Vzpomenu si na to, když druhý den sedám do auta směr vazební věznice Pankrác.

Martina Hátleová

britská vicekonzulka,
Britské velvyslanectví v Praze