Studenti, láska, Čeka a smrt. Deníky 1916–1920

O posledních měsících carského Ruska a počátcích rudého teroru vyšla spousta odborných knih. Literárně zpracované deníky Alji Rachmanovové však nabízejí osobitější a tím působivější svědectví. Bouřlivé časy nahlížejí skrze privátní pohled naivní idealistické dívky, která se v důsledku krutých událostí mění ve statečnou ženu. Právě obzor „malých dějin“ jedné rodiny umožňuje pocítit tíži té doby s nebývalou intenzitou. První část deníkové trilogie Studenti, láska, Čeka a smrt zachycuje období let 1916–1920.

Alja Rachmanovová se narodila v roce 1898 ve městě Kasli na Urale v rodině bohatého lékaře. Deníky otevírá zápisem ze dne svých sedmnáctých narozenin. Všichni Alju obdivují pro její krásu, inteligenci i přívětivou povahu. Má vše na dosah, až ji mrazí z toho, že nikdy nepoznala zármutek. Její touha po poznání opravdového života i s jeho strázněmi se však má brzy naplnit.

V zápiscích z přelomu let 1916 a 1917 nás ještě stačí seznámit s carským Ruskem. Studuje na univerzitě, kde mezi studenty začínají kvasit i anarchistické a revoluční myšlenky. Přestože Alja soucítí se sociálně slabšími, radikálnost a výzvy k násilí ji děsí. Všímá si ale i odvrácené strany carské společnosti – pronásledování politických odpůrců a deportací na Sibiř. Kouzlo starého Ruska je pak nejpatrnější při vánoční návštěvě Aljina dědečka, bohatého venkovského podnikatele, jehož dům je o Vánocích všem otevřen, plný pohoštění a prodchnutý lidovými i náboženskými rituály.

Během roku se 1917 se však situace radikálně mění. Alja nám následující události nelíčí popisem vysoké politiky, ale postupnými změnami v životě své rodiny, sousedů i širšího okolí. Rovněž jednoduchý lineární styl vyprávění v kratších úsecích bez složitých úvah nechává vyniknout hrůznosti dění. V lednu 1917 k Alje doléhají zprávy o napjaté situaci v Petrohradě, která vyústí v únorovou revoluci, odstoupení cara a jmenování Prozatímní vlády dumou. Už tyto změny přinášejí nejistotu poměrů – horší se zásobování, vláda pokračuje ve válce, ale vojáci dezertují a terorizují obyvatelstvo, probíhají stávky i zatýkání představitelů bývalé carské správy. Bolševici radikalizují svůj odpor – v průběhu léta dochází k bolševickým demonstracím i rabování ve městech. V září zažívají první pogrom lůzy proti bohatým. Pak už události rychle eskalují.

Přestože je Leninovo jméno zmíněno v knize pouze jednou, teror jím rozpoutaný po bolševické říjnové revoluci je hlavním tématem následujících stran deníku. Je všudypřítomný a nevyhne se třídním nepřátelům, církvi a nakonec ani těm, kterým měl původně pomoci. Aljina rodina přichází o většinu majetku a do velkého bytu jsou jim přiděleni nájemníci. Bojí se otevřeně mluvit na ulici, protože jsou běžná udání, a teror Čeky (Všeruská mimořádná komise pro boj s kontrarevolucí a špionáží) pak dopadne na celou rodinu. Starý řád se bortí a nahrazuje ho násilí a chaos. V tomto rychlém sledu katastrof si Alja uvědomuje, že zvěrstva často páchají původně obyčejní i dobromyslní lidé, jež znala z dřívějších časů. Marně se snaží pochopit, jak se mohou měnit v bezcitné vrahy.

Deník vrcholí popisem chaosu občanské války, kdy před opětovným postupem rudých rodina v dobytčácích prchá na Sibiř, dosud v rukou protibolševického tábora. Ale ani na Sibiři je nečeká únik z tíživé situace – lidé v Irkutsku i Omsku, kde kniha končí, nejsou spokojeni s vládou bílých, která mnohdy také sahá k teroru. Bolševickou diktaturu si zatím neumějí představit a na zbídačené uprchlíky hledí spatra a odsuzují je k podřadné existenci. Takže nakonec převzetí Omsku rudými v mizerii jejich života už nic nemění.

Další osudy autorky jsou neméně dramatické – z Ruska se jí podařilo odejít v roce 1925 s manželem, bývalým rakouským válečným zajatcem, a malým synkem. Právě v dalších pokračováních deníků líčí odchod z Ruska a posléze život emigrantky ve Vídni. Deníky vydala poprvé v Rakousku v roce 1931, z ruštiny je přeložil její manžel Arnulf von Hoyer, který zachoval v němčině mnohé rusismy (ty zřejmě záměrně ponechává i český překlad), tehdy se staly kulturní událostí. Jejich části byly dokonce zneužity bez vědomí autorky Goebbelsem pro nacistickou protibolševickou propagandu. Po válce však byla kniha zapomenuta, v Rusku dosud ani nebyla vydána. Rachmanovová zemřela osamocená v roce 1991 ve Švýcarsku.

Ve svých denících sice nedokáže odpovědět na otázku po příčinách zločinného režimu, ale díky bezprostřednímu pohledu na osudy své rodiny a okolí detailně a s velkou naléhavostí vystihuje, jak tento režim v Rusku zapouštěl kořeny.

Alja Rachmanovová: Studenti, láska, Čeka a smrt. Deníky 1916–1920

Přeložil Michal Ač, Premedia, 332 stran