Sejmout pár šmejdů

Hned ve své prozaické prvotině před dvanácti lety vykreslil Emil Hakl apokalypsu. V titulní povídce ze souboru Konec světa ovšem nepřináší svědectví o armagedonu. Zkáza podle něj přichází nenápadně a na každého zvlášť. Někomu se hroutí život ve stejný moment, kdy jiný otevírá šampaňské.

Ze zápletky jeho nejnovější knihy Skutečná událost sálá ještě mnohem tísnivější pocit. Kamarádu Evženovi obstavili kvůli drobným nespláceným dluhům nově postavený dům a vypravěče samotného obere fíglem majitelka o byt, na který vlastnil dekret a do jehož rekonstrukce nacpal milion korun. Současné Česko je v autorově podání rejdištěm gaunerů a Haklův hrdina, jenž stál doposud spíš stranou, tomu nedovede přihlížet. Zaplete se do napomáhání vraždě státního zástupce – jako odplaty za to, že nepřímo přiměl k sebevraždě matku jeho známého. „To s tím bytem se mi opravdu stalo. A znám řadu lidí, kterým exekuce zničily život,“ dušuje se v jedné z žižkovských hospůdek spisovatel.

Nekóduj to do veršů

Čtyřiapadesátiletý kmenový autor nakladatelství Argo se po letech stoupající obliby dostal do pozice, kdy se kromě několika externích spoluprací s časopisy uživí psaním. Naposledy měl plný úvazek jako editor v Ženě a život. „Přišel jsem si tam na dobrý mergle, ale málem mě to zabilo,“ vzpomíná, jak místo upravování musel texty většinou celé přepisovat, protože jinak by je s čistým svědomím nemohl poslat do tisku. „Jednoho dne jdu do lékárny s výpovědí v kapse a žádám nejsilnější detox na únavu. ‚Co vám je,‘ ptá se prodavačka? ‚Dva roky jsem dělal v redakci,‘ říkám. Jí jen spadlo víčko, úplně jsem viděl, jak si ta žena, co celý život stojí za pokladnou, říká: ‚Co ty mi, panáčku, budeš říkat o únavě.‘“

Emil Hakl zkrátka pábí v reálu stejně jako jeho postavy v knihách. Klukovsky vypadající padesátník je dílem plachý neurotik a dílem extrovertní bavič společnosti, pro něhož je vyprávění, přibarvování a sdílení historek u piva základním modem existence i tvorby.

Nebo přinejmenším bylo v jejích počátcích, kdy se z básníka a člena volného sdružení Moderní analfabet stal na prahu čtyřicítky prozaik.

„Ty vole, těch zážitků, co máš, ty tisíce historek, kdy jsme brečeli smíchy a váleli se pod stolem, těch průserů a trapáren. Těch ženskejch… Ty že nemáš o čem psát? Normálně vyprávěj, nekóduj to do veršů! Pusť to a uvidíš,“ popsal inspiraci k Haklovu přerodu na přebalu první povídkové knížky jeho kamarád a autor několika expresivních próz Václav Kahuda.

Výsledkem byl Konec světa, jenž znamenal malé zjevení. Krátké prózy inspirované stylisticky Hrabalem, Bukowským nebo třeba ruským rebelem Eduardem Limonovem a jeho exilovou autobiografií To jsem já, Edáček přinesly svěží pohled na porevoluční kvas z pohledu ztracenců a bohémů, kteří se nedokázali či nechtěli přizpůsobit nové době a jejím nekonečným možnostem.

Už tady se Haklovo knižní alter ego Jan Beneš (paradoxně autorovo pravé jméno) prezentuje jako pozorovatel, jenž stojí jako „latentní dezertér“ mezi světy takzvaně úspěšných a neúspěšných. „Toužil jsem po rozumných inteligentních lidech, ale když jsem je potkal, nudili mě a srali natolik, že jsem se pokaždé instinktivně odpoutal dřív, než jsem si jich vůbec stačil všimnout. A pomalounku jsem začínal tušit, že tihle jsou ti poslední, kteří by věděli, jak si zařídit život, aby měl aspoň trochu smysl.“

Ještě konkrétnější a sevřenější obraz měnící se Prahy devadesátých let nabídl ve svém „letenském románu“ Intimní schránka Sabriny Black. V knize, jež má ze všech Haklových knížek nejtradičněji vyprávěný příběh a nejvyklenutější dramatický oblouk, popisuje s pronikavou ironií prostředí progresivních reklamních agentur, jejichž houfný vznik se stal jakýmsi symptomem doby. Svět psychopatických šéfů a jejich úlisných zástupců, nafrněných sekretářek a ustrašených dělníků slova bojících se o svou práci tu staví do kontrastu k malé firmičce, kterou si vypravěč založil se svými kamarády. Sny o reklamním podnikání ovšem vezmou za své, když hrdina s bohémskými společníky marně čeká na zájem klientů a dny tráví obcházením okolních hospod.

Dnes to vidím opačně

Zvrat v kariéře i jistou změnu stylu a perspektivy však znamenala pro Hakla spíš útlá novela O rodičích a dětech, jež stejně jako Sabrina vyšla v roce 2002. Kniha získala cenu Magnesia Litera a jako první autorovo dílo byla přeložena do angličtiny, Vladimír Michálek podle ní natočil poměrně úspěšný film s Josefem Somrem a Davidem Novotným. Děj se odehrává během jednoho dne na pražské procházce otce se synem. Zatímco v předchozích prózách se vypravěč prezentoval hlavně jako pozorovatel a glosátor bezprostředního okolí, tady se poprvé soustředí hlavně na své nitro a pocity.

V debatách s otcem se postupně odhaluje nejen jejich ambivalentní vztah, ale ve vzpomínkách se zároveň vyjevují turbulentní dějiny středoevropského prostoru i česká povaha. „Tady se život vodvíjí, jako kdyby to byla komedie vod Friče nebo ňákej dojemně přitroublej italskej pornofilm… Jako atentát na Heydricha v podání dětskýho loutkovýho divadla,“ zní jeden z typických Haklových bonmotů vepsaných do synových úst.

Skepticky ironický pohled na svět prohlubují i povídkový soubor O létajících objektech a jazykově až básnický román Let čarodějnice. V něm se hrdina pokusí spasit rozjitřenou duši útěkem do Portugalska poté, co v záchvatu paniky bodne člena ochranky v hypermarketu, ale přichází na to, že sám před sebou neuteče. Knihu po knize se z Haklova alter ega, účastníka nekonečných večírků a nočních tahů, stává čím dál větší samotář, který tráví hodně času na internetu hraním počítačových her a místo posezení s kamarády komunikuje přes sociální sítě a esemesky.

„Mně přijde, že svět filtrovaný přes web je přece jen o chlup přijatelnější. Nějak si neumím představit, kdyby to PC neexistovalo. Co bych dělal a kam bych šel,“ svěřil se nedávno v rozhovoru se spisovatelem Michalem Šandou pro Salon a definoval tak pocit, s nímž se mohou identifikovat o generace mladší čtenáři.

Možná i pod vlivem kreativního a úsečného vyjadřování na internetu oprošťuje styl od zbytečných dějových kudrlinek. Od prózy s názvem Pravidla směšného chování, tří epizod zachycujících smutek středního věku a nadcházející stárnutí, vtiskuje svým textům skoro filmové tempo rytmizované krátkými kapitolkami, jež mají několik odstavců nebo jen dvě věty. „Minimalismus je objektivní požadavek doby. Je pár lidí, kteří ti budou tvrdit, že i dnes čtou s potěšením Umberta Eca, ale moc jich není. Nechci obtěžovat samoúčelnými obrazy. Je to obyčejná slušnost vzhledem k tomu, co má každý starostí,“ vysvětluje Hakl nad pivem.

Ještě pregnantněji to vyjadřuje ve zmiňovaném rozhovoru: „Mne zajímá literatura, která má potenciál bigbítovýho koncertu, maximum emocí na minimální ploše. Netvrdím, že takovou dokážu psát. Tvrdím ale, že všechny ty píčoviny, co jsou jich plné pulty, neznamenají nic proti jedné dobré básni od Wernische.“ Možná proto se rozhodl k neobvyklému kroku. Přepsal, o třetinu zkrátil a znovu vydal Intimní schránku Sabriny Black. „Byl to můj první román. Psal jsem ho v zajetí dojmu, že je třeba si vymýšlet, aby to byla ta správná literatura. Dnes to vidím přesně opačně,“ napsal.

Jenže psát podle skutečnosti neznamená v Haklově podání vyplodit „jen“ autobiograficky laděnou prózu – přestože se tak jeho knihy často vnějškově maskují. Hakl jako jeden z nemnoha českých autorů umí vystihnout zeitgeist, za tříští historek i vjemů se odhaluje dobové vření ukryté pod mediální pěnou dní. Ve Skutečné události jsme svědky příběhu citlivého padesátníka, jenž prožívá chvíle intimního štěstí s mladší studentkou, i když si sebemrskačsky uvědomuje dočasnost vztahu. Sledujeme introvertního trémistu, který se pokouší dostát roli spisovatele z povolání na zahraničních čteních; a zároveň naštvaného pozorovatele, jemuž nemůže být lhostejná právní zvůle ničící lidi z jeho okolí.

Svůj pohled na realitu kolem sebe prokládá úvahami o dějinách teroristické Frakce Rudé armády, jejíž členy sice Hakl hodnotí jako fanatiky se zmateným ideologickým zázemím, ale přitom klade znepokojivé paralely mezi atmosférou tehdejšího Německa a dnešním Českem. Rezignace jeho někdejších hrdinů se mění v touhu po radikálním činu, z něhož ovšem zůstane jen trpká pachuť. Jedna z klíčových vět románu o tom, jak svůdné je sáhnout po otevřené revoltě, zní: „Sejmout pár šmejdů – to stačí.“ Nepřekvapí však, že se nad ní vznáší nevyřčený otazník.

Hakl jednoznačný recept na potrestání křivd nemá, což je sympatické. A cení se i to, že na rozdíl například od Michala Viewegha, který ve svých pamfletických detektivkách mafiánské šíbry bezzubě zesměšňuje, neschovává se jako autor za útěšným nebo ironickým odstupem. Z jeho textu čiší pocit opravdové deziluze, která se jen prohlubuje s vědomím, že dostát spravedlnosti je nemožné.

                        Autor je spolupracovníkem Respektu.

Emil Hakl (54)

Básník a prozaik. Autor dvou sbírek poezie a sedmi prozaických knih. Za novelu O rodičích a dětech (2002) získal Magnesii Literu. Próza Pravidla směšného chování (2010) obdržela Cenu Josefa Škvoreckého. Letos vydal novelu Skutečná událost.