Potkat se s dětmi

Najednou je to Shakespeare. Všiml jsem si toho nejdřív u své dcery a pak u jejích kámošů a kámošek z gymnázia – ještě jsem si říkal, že to může být jen úzká skupinka lidí, náhodně propuklý chvilkový zájem, z něhož nelze nic usuzovat. Potom mi ale ten zájem o Shakespeara tu a tam potvrdila nějaká učitelka, četl jsem rozhovor s knihkupkyní, která prohlašovala, že se dobře prodává a „i mladí ho teď víc kupují“, a nakonec jsem sám ty mladičké lidi viděl v divadlech, nejen na Romeovi a Julii, ale i na Králi Learovi,Kupci benátském nebo Othellovi. Jistěže nejde o nějakou mohutnou celogenerační vlnu, to vůbec netvrdím; spíš jen takový lehký závan zvýšené pozornosti a určitého zájmu o čtyři sta let mrtvého klasika. Závan, jehož jsem si povšiml asi také proto, že jinak tady „stál vzduch“. Předchozí čtenářská zkušenost mnohých patnácti- či šestnáctiletých totiž, pokud vím, příliš nepřesahuje Rowlingovou, Pratchetta, Tolkiena, Paoliniho a některé další mágy fantasy literatury, která tu generaci nadobro pozřela. Přiznám se, že jsem vždycky za touto lačností cítil krom jiného jakýsi mimoděčný vzkaz – toužíme kamkoli, mimo tento svět! Neboť tento svět je pro nás vlastně mnohem nesrozumitelnější, falešnější a nepravděpodobnější než jakákoli bájná Zeměplocha či Středozemě. Zdálo se mi někdy, že v& …