Miloš Havel – český filmový magnát

Ironií osudu sice život filmového magnáta Miloše Havla (1899–1968) připomíná největší dramata stříbrného plátna, neskončil ale happy endem. Majitel barrandovských ateliérů, průkopník českého filmu a organizátor velkolepých večírků pražské smetánky byl po válce obviněn z kolaborace, vězněn komunisty a nakonec zemřel v osamění jako zadlužený prodavač květin v mnichovském exilu. Když se po jeho smrti synovec Václav Havel účastnil otevírání strýcova trezoru, líčil, jak spousta přítomných doufala, že v něm naleznou šperky nebo miliardy. Skrýval se v něm však „jediný knoflíček do manžet“.

Teprve po pětačtyřiceti letech a několika neúspěšných pokusech se podařilo osud tohoto bohéma, rozmařilého podnikatele a uprchlíka zmapovat. A to novinářce Krystyně Wanatowiczové v biografii Miloš Havel – český filmový magnát. 

Úmyslně v pozadí

Život Miloše Havla byl těsně provázaný s dějinami společenského dění první půlky 20. století. Přínos a přitažlivost knihy Krystyny Wanatowiczové spočívá v tom, že se jí podařilo zachytit Havlův život právě v této propojenosti intimní a společenské sféry. Autorka v úvodu přiznává, že ji k tomu přiměly též vnější okolnosti: nahlédnout do Havlova soukromí a mysli je téměř nemožné. Kvůli své homosexualitě se celý život úmyslně držel v pozadí, stranou médií. Nikdy si nevedl deník a jeho milostnou korespondenci nejspíše zničila jeho švagrová Božena.

Wanatowiczová ovšem i tak shromáždila obdivuhodné množství archivních dat a osobních svědectví. V Kanadě třeba našla bratry Friedovy, kteří v roce 1952 utíkali přes česko-rakouské hranice ve stejné skupině jako Miloš Havel. Přemluvila k rozhovoru Helgu Hubáčkovou, pozdější manželku Dušana Hubáčka, s nímž měl Havel intimní vztah a po útěku do exilu si spolu v Mnichově otevřeli restauraci. Ivan M. Havel jí dal k dispozici rodinný archiv. Autorce se díky tomu podařilo zrekonstruovat život jeho strýce včetně neznámých detailů.

Z pátrání vyplývá, že Miloš Havel uměl elegantně spojit výhody rodinného zázemí a obchodní talent. Soustředil kolem sebe přátele z uměleckého prostředí i významné lidi, které dokázal získat pro své nápady a podnikání. Zval je na rodinné sídlo Havlov na Vysočině, do baru v rodinném paláci Lucerna nebo na Barrandovské terasy. Scházeli se tu bankéři, podnikatelé, politici, filmové hvězdy, zkrátka elita tehdejší společnosti.

O jeho významu vypovídá například zavedení tzv. kontingentního systému, jejž v roce 1935 prosadil u ministra obchodu. Určoval, kolik zahraničních filmů může být dovezeno za jeden vyrobený v Československu (tedy v Havlových ateliérech), což vedlo až k bojkotu amerických filmových společností. Zároveň se však zasazoval o zavedení státní podpory pro české filmaře, s pomocí níž by se vymanili z podřízení producentů, jakým byl on sám.

O osobnosti a aktivitách Miloše Havla mnohdy nelze soudit něco jednoznačného. Ke cti autorky slouží, že její interpretace jsou uměřené, drží si střízlivý odstup a nepopírá, že Havel bohulibých cílů nezřídka dosahoval pragmatickými, až cynickými způsoby. Nejvýrazněji to vystupuje při líčení Havlovy činnosti za války, kdy „rozehrál jednu z nejtěžších partií ve svém životě“.

Drby a spekulace

Havlovy aktivity za protektorátu bývají vnímány ve dvou vyhrocených polohách – jako přímá kolaborace, nebo jako obětavý boj za záchranu českého filmu. Rozsoudit je jednoznačně nelze, chybějí důkazy a předkládaná fakta si často protiřečí. Jak navíc dokládá Wanatowiczová, platí svým způsobem obojí. Pokud chtěl Miloš Havel zachránit svůj majetek a potažmo český film, musel se s vysoce postavenými nacisty blízce stýkat. Otázkou je, nakolik šlo o účelovou a nakolik o myšlenkovou spřízněnost. Četná svědectví o tom, jak osobně přímluvou či trikem pomáhal zaměstnancům a umělcům, vypovídají spíš o první variantě.

Mnohé lidi ale dráždilo, že si na rozdíl od ostatních firem, jež Němci arizovali, dokázal za vynucený odprodej svých akcií v barrandovských ateliérech vymoci více, než byla jejich nominální hodnota. Navíc později ještě od protektorátní vlády získal za vynucený odprodej odškodnění. Navazoval kvůli tomu kontakty s nacistickou vojenskou kontrarozvědkou a na večírky s pohlaváry zval filmové hvězdy, aby byl v naléhání přesvědčivější. Není divu, že tyto způsoby vzbuzovaly spoustu drbů a podezření. Nikdy se ovšem neprokázalo, že by Miloš Havel měl na svědomí něčí život či kariéru.

Jak usuzuje Krystyna Wanatowiczová, jednalo se v jeho případě o kolaboraci spíše v morální rovině. A dodává, že „podle tohoto měřítka bychom však mohli označit za morální kolaboranty většinu lidí, kteří tehdy zastávali významnější pozice“. Právě proto tyto pasáže nutí čtenáře k zamyšlení, co lze v totalitních dobách obětovat pro záchranu kulturních hodnot, majetku a důstojnosti.

Během dvou poválečných řízení došli soudci k závěru, že Miloš Havel je nevinný. Disciplinární rada Svazu českých filmových pracovníků se ale v říjnu 1945 usnesla, že se dopustil „jednání příčícího se národnímu citu českých filmových pracovníků, a vylučuje se proto z jakékoli činnosti ve filmovém oboru“. Když se pak po převratu v roce 1948 neúspěšně pokusil uprchnout do zahraničí, byl odsouzen na dva roky. Tažení proti němu bylo dokonáno trestním nálezem z roku 1950, kdy byl bez možnosti obhajoby odsouzen pro kolaboraci na další rok a milion korun pokuty.

Tvrdý zásah

Přišel téměř o všechno, co celý život on a jeho rodina budovali. V německém exilu se sice ještě pokusil o návrat k filmu, ale jeho tři snímky propadly. Ani potom se nevzdával – zkoušel prodávat americké džíny, stal se spolumajitelem tří restaurací. V poválečné době bylo ovšem těžké sehnat vstupní investice a on navíc ztratil vliv, měl podlomené zdraví a opustil ho elán. Všechny podniky se po čase ocitly ve ztrátě, naposledy se živil prodejem květin. I nad jeho smrtí visí otazník – není jisté, zda nespáchal sebevraždu.

Příběh Miloše Havla není jen obrazem vzestupu a pádu jednoho filmového magnáta. Díky obsáhlému zpracování Krystyny Wanatowiczové můžeme skrze něj sledovat vývoj zdejší společnosti první a druhé republiky – vzmach umělecké a podnikatelské elity, její nadšené vize a touhu po osobitém stylu, často však i přehnané náhledy na sebe sama a nezlomné přesvědčení o vlastní výjimečnosti. O to tvrdší byl zásah po mnichovské dohodě a okupaci. Česká společnost přišla o svou důstojnost, následně se zbavila elit a propadla se do komunistického marasmu. To už nebyl svět, v němž by Miloš Havel dokázal existovat.

Krystyna Wanatowiczová: Miloš Havel – český filmový magnát
Knihovna Václava Havla, 552 stran