Tleskačův vrtulník

Po létajícím kole, jehož plány skrýval tajemný ježek v kleci, toužil snad každý, kdo se někdy setkal s Rychlými šípy Jaroslava Foglara. Bájný stroj inspiroval i tři české firmy, které se jej rozhodly sestrojit z moderních součástek jako propagaci českých inženýrských schopností a zároveň coby splnění klukovských snů svých majitelů. Tvůrci nazvali svůj létající stroj F-bike a nedávno předvedli novinářům několikaminutový dálkově ovládaný let, zatím bez pilota.

Z románové představy bicyklu opatřeného křídly a vrtulí na přídi nezbylo ovšem skoro nic. F-bike měří na délku bezmála čtyři metry, a přestože je sestrojen z lehkých materiálů, váží skoro metrák. Nemá žádná křídla, funguje jako vznášedlo. Ve vzduchu jej neudržuje vztlak, ale statický tah šesti horizontálně uložených vrtulí. Roztáčejí je motory o celkovém výkonu 40 kilowattů (výkon menšího elektromobilu) poháněné bateriemi. Řízení zajišťuje regulace otáček čtyř vrtulí (dvě jsou vpředu a dvě vzadu), boční vrtulky potom stabilizují stroj do vodorovné polohy. Konstrukčně je tak české létající kolo nejblíže tzv. multikoptérám, letounům bez křídel, zato s několika horizontálně uloženými vrtulemi. Vídáme je hlavně jako malé modely vybavené kamerou, které lze na dálku řídit třeba i mobilním telefonem.

Kvůli své velikosti vypadá F-bike poněkud těžkopádně, ve vzduchu si nicméně počíná obratně. Pohybuje se podobně jako vrtulník, vzlétá vertikálně, umí se otočit kolem své osy. Vystoupá až do výšky několika desítek metrů. Zatím ale kvůli malé kapacitě baterií může letět jen zhruba šest minut. A to v jeho sedle sedí místo odvážného vzduchoplavce pouze figurína. Na kolik peněz vyšlo splnění klukovského snu, autoři projektu neprozradili.

K pilotovanému letu nechybí mnoho, tvůrci jej chtějí uskutečnit nejspíš už na podzim. Budou muset zvýšit výkon stroje a přemístit ovládání do míst, kde jsou řídítka. Kolo také bude muset splnit přísné směrnice Úřadu pro civilní letectví (zatím létá s elektronikou používanou v modelářství). Získat licenci není levná záležitost, pro zkoušky jsou například potřeba hned dva prototypy. S hledáním testovacího pilota problém naopak nebude, na internetových stránkách projektu se již ochotně hlásí první odvážlivci.

Český „šlapolet“ vzlétl v Americe

Románový Jan Tleskač nebyl první, kdo se pokusil vznést do oblak na kole poháněném pouze vlastní silou. Podle Michala Plavce, kurátora letecké sbírky Národního technického muzea v Praze, na našem území experimentovalo s létajícími koly několik odvážlivců už na začátku 20. století. Právě oni se pravděpodobně stali inspirací pro Jaroslava Foglara. Jeden z nich, Josef Kábele, pojmenoval svůj létající aparát „šlapolet“.

Většina pokusů ovšem končila havárií. Na vině jsou zčásti fyzikální zákony, jež prostě nelze obelstít. Člověk totiž musí být nadprůměrně fyzicky zdatný, aby se ve vzduchu udržel šlapáním déle než pár minut. To je dnes problém i u multikoptér: „Špičkový cyklista dokáže dlouhodobě dodávat výkon 400–500 wattů, krátkodobě lehce přes jeden kilowatt,“ říká Jan Cinert, vedoucí týmu, který navrhl a postavil F-bike. Pokud odvážlivec použije křídla, ke vzletu to stačí. F-bike ale potřebuje výkon čtyřicetkrát větší a ten mu člověk nezajistí. Proto konstruktéři ani neuvažují o tom, že by budoucí pilot pomáhal elektromotorům šlapáním.

Proč se pak ale český tým nedržel Foglarovy předlohy a nepostavil skutečné kolo s křídly? „Muselo by být o hodně větší, s rozpětím křídel klidně 15 metrů, a ke vzletu by potřebovalo rozjezdovou dráhu,“ vysvětluje Cinert. Konstruktéři raději dali přednost kompaktnímu stroji, jenž by se vešel i do malé garáže a startoval vertikálně. F-bike navíc splňuje definici létajícího kola svým způsobem lépe než obrovské ultralehké „šlapolety“. Dokáže totiž jet po zemi v běžném provozu a na obyčejné silnici, s pohybem vpřed pomohou boční vrtulky otočené do svislé polohy.

Faktem ale je, že má-li člověk letět vlastními silami, nemají „šlapolety“ konkurenci. Stroj Daedalus 88 sestrojený týmem z MIT překonal v roce 1988 úctyhodnou vzdálenost 115 kilometrů, což je stále platný rekord. Let trval necelé čtyři hodiny a v sedle „Daidala“, jehož sestrojení vyšlo zhruba na milion dolarů, byl profesionální cyklistický závodník. U vrtulníků či multikoptér je laťka mnohem níž: vypsanou odměnu čtvrt milionu dolarů pro stroj, který se vznese jen lidskou silou a udrží se v koordinovaném letu aspoň minutu, si zatím nikdo nepřevzal. Nejblíže byl projekt obřího stroje Gamera II, jenž se v nevelké výšce nad zemí vznášel 49,9 vteřiny.

Taxi s vrtulemi

Čistě elektrické multikoptéry podobné F-biku zřejmě zůstanou jen hračkami pro potěšení. Aby je bylo možné nějak využít v praxi, musí za současného stavu techniky nastoupit spalovací motor. Například německá firma e-volo staví komerční dvojmístnou multikoptéru vybavenou kombinací elektrického a benzinového motoru. Je to vlastně pohon analogický s hybridními auty. Elektrický prototyp vzlétl už v roce 2011, ve vzduchu jej 16 malých vrtulek udrželo asi 20 minut. Za pomoci spalovacího motoru však dokáže letět i několik hodin.

Podobné stroje nejspíš nebudou nikdy pro každého, vyškolení piloti by je však mohli používat k průzkumu či rychlé a pružné dopravě na krátkou vzdálenost. Multikoptéry by tedy mohly sloužit třeba jako taxi, ambulance či sportovní letouny v nové kategorii vzdušných sportů.