Vlastenec Uli Hoeness
Respekt 12/2014
Jako dlouholetý auditor Revenue Canada v Montrealu jsem se s daňovými úniky často setkával, a proto bych se rád vyslovil k vašemu komentáři.
V oficiálních proklamacích, reklamách a médiích tzv. sociálních států, od Kanady přes Německo až po Česko, se stalo přímo módou poukazovat na mnohamilionové daňové úniky velmi bohatých občanů. Tito lidé, kteří za své mimořádné příjmy vděčí zpravidla svým schopnostem, vysokému vzdělání, originalitě nápadů, ochotě riskovat a v neposlední řadě své neúnavné práci, jsou dehonestováni a kriminalizováni, a to proto, že se tajně a nelegálně vzbouřili proti naprosto perverzní daňové zátěži. Politici a novináři jsou rozhořčeni: Jak to, že tyto osoby, přispívající do rozpočtů svých zemí milionovými částkami, nejsou ochotny platit ještě další miliony navíc a své příjmy skrývají, či dokonce falšují? Jak si mohou vůbec dovolit být tak nesolidární? Cožpak nemají i tak dost?
Mezi superbohaté nepatřím, ale plně chápu jejich postoje, které nemusí nutně vyplývat jen ze sobectví či sociální necitelnosti. Například v Québeku jsou nejvyšší daně z celého amerického kontinentu. U příjmů převyšujících 100 tisíc dolarů ročně se kombinovaná daň z příjmu (federální a provinční) vyšplhá na 55 procent. Přitom 45 procent obyvatel provincie Québec neplatí vůbec žádné daně a paraziticky žije z daní těch úspěšnějších. Na ty však média prstem neukazují. Jak je možné po občanovi žádat, aby svému státu věnoval přes polovinu z každého jím vydělaného dolaru? Jen proto, že to odhlasoval parlament a že stát někde brát prostě musí? Kde je nějaká rozumná hranice? A kde se tento trend zastaví? Připomeňme si případ Gérarda Depardieua, na jehož příjmy chtěl francouzský stát uvalit 75procentní daň. Depardieu to vyřešil tím, že přijal ruské občanství.
Jsem přesvědčen, že pokud příslušné státy nezaujmou ke svým nejproduktivnějším občanům lidštější stanovisko, budou se občané i nadále bránit po svém, tedy ilegálně. A to i navzdory pokutám, soudům a vězeňským trestům.
Victor Labsky
Omluva
V minulém čísle jsme se dopustili velmi nepříjemné chyby na obálce. Za portrétem polského ministra zahraničí Radosława Sikorského je nakreslená mapa Evropy, kde je na místě Maďarska napsáno Rumunsko. Chyba vznikla ve chvíli, kdy se kvůli prostoru pro podtitulek posouvala tvář ministra Sikorského a při té příležitosti se posunovaly i názvy států, které do té doby zakrýval. Někteří čtenáři se ptali, jestli to nemá nějaký význam, který jim uniká. Rádi bychom našli nějaké takové vysvětlení, ale neexistuje. Je to zkrátka chyba, která unikla naší pozornosti. Omlouváme se za ni všem čtenářům, zejména pak ale Maďarsku.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].