LET SOVY

Sova sloužívá na gymnáziích obvykle jako vycpanina. Dobře se na ní předvádí výjimečně měkké peří potřebné pro tichý ptačí let nočního dravce. Sova sloužívá na gymnáziích bohužel také jako vycpanina, na níž se dobře předvádí literární impresionismus a symbolismus, onomatopoie, aliterace, eufonie a všechny ty rozličné básnické postupy a prostředky, z nichž si řada studentů záhy začne zoufat. Mám podezření, že se na tom příliš nezměnilo ani letos, v roce 150. narozenin výjimečného českého básníka Antonína Sovy. Velkého autora, jehož dílo se více demonstruje, než čte. Já měl zvláštní štěstí – podle komunistických gymnaziálních osnov připadala výuka autorů České moderny na počátek školního roku, tedy nadcházející podzim. Rozjitřené období plné nenadálých poryvů tajemných smutků a lákavých, teskných ozvěn… a v čítance Sovova báseň Ještě jednou se vrátíme. Byl asi prvním básníkem, nad jehož verši mi začalo docházet, že poezie je především touha. Nikoli definice, spíš volání. Nějaké vzrušení, které nemáme ve své moci a které podvratným způsobem dokáže rozházet naši životní spořádanost.

Až mnohem později jsem se dozvěděl, že když jiný básník, mladý Vladimír Holan, v roce 1926 zoufale hledal možné pracovní umístění, obrátil se s prosbou o pomoc právě na Sovu, tehdy již uznávaného klasika v& …