Sny jsou fajn

Jmenuji se Nella. Je mi 15 let, ale měřím jenom 140 cm. Můj život je jiný. Ráno vstávám kolem páté, nachystám si věci, mamka připraví svačinky a vyrazíme. Náplasti, roušky, léky, pyžamo. V pořádku, mám všechno, můžeme jet. Nasedáme do sanity, která na nás čeká před domem. Jedeme do Brna na dialýzu. Musím se v životě obejít bez ledvin.

Narodila jsem se zdravá, ale v půl roce mi lékaři diagnostikovali nádor na ledvině. Už jsem podstoupila dvě transplantace, ale ani jedna nebyla úspěšná. Proto musím dojíždět na dialýzu každý den. Svátek nesvátek. Takže vstávám a jede se.

Do školy chodím jen ve středu, a to jenom, když je mi dobře. Spolužáci se mi smějí, že jsem středoškolačka. Vím, že to říkají z legrace, ale hned bych s nimi měnila. Často si myslí, že když nechodím do školy, tak mám prázdniny. Jé, to bych brala. Mít prázdniny aspoň jeden den. Nemuset hlídat, kolik toho jím, kolik vypiju. Nemuset dodržovat diety a brát léky, kterých není málo. Tak 20 různých pilulek denně. Prázdniny si představuji jinak než den co den brzo ráno vstávat. Nemůžu si nic plánovat, nikdy nevím, jak mi po dialýze bude. Někdy je mi dobře, ale často zle. Bývám unavená, pořád bych spala, někdy zkolabuju úplně.

Mamka si se mnou zažívá svoje. Mám ji moc a moc ráda. Nikdy si nestěžovala, vždycky byla nablízku a držela mě za ruku. Proseděla u mojí postele spoustu času. Se sestrami obdivujeme, jakou máme super mámu, jak všechno skvěle zvládá. Ale často na ní vidím, jak je unavená. Kdo by nebyl, je na všechno sama. Tátu jsem ani nepoznala. Nežije s námi.

Občas mezi námi proběhne výměna názorů. Taky mě to někdy nebaví, být ta hodná, ale chápu, že to dělá kvůli mně. Chce, abych měla aspoň nějaké znalosti. Ale komu by se líbilo učit se něco pořád dokola a přitom vědět, že si to za pár hodin stejně nebudete kvůli lékům pamatovat. Mamka to však nevzdává. Učí se se mnou denně. A když nemůže ona, vystřídá ji jedna ze sester. Obě jsou na vysoké škole. Z jedné bude psycholožka a z druhé učitelka. No, lepší spojení si ani nedovedu představit. A k tomu všemu je máma zdravotnice! Chápete to?

Naší rodiny si moc vážím. Vzájemně se držíme. Vím, že spousta dětí je na tom hůř, že třeba nemají takové domácí zázemí. Ségry a mamku bych nedala za nic na světě. Chápu, že i ony to mají se mnou těžké. Už jsem sice po operaci kyčlí, ale sama dokážu ujít jen pár set metrů. Proto mě holky berou na procházky ve vozíčku. Občas mě vyvezou i kamarádi, ale nikdy si s nimi nemůžu dát žádnou limonádu, kolu nebo tak. Moje denní dávka – půl litru tekutin – totiž stačí tak na zapití léků.

Přesto je u nás veselo. Snažíme se vést běžný život. Ráda zpívám, maluju na hedvábí nebo třeba pastelem, zkouším i olejomalbu. Občas vezmeme auto a vyrazíme na výlet. Nejlepší jsou ty, co se moc neplánují.

Od léta mám nového psa, francouzského buldočka. Je to velký mazel a pomohl mě dostat z nejedné krize. Občas mám chuť všechno vzdát, ale naštěstí se mám o koho opřít.

Baví nás s mamkou plánovat, jak si zvelebíme náš malý byt, i když obě víme, že jsou to jenom slova. Mamka nechodí do práce a je se mnou doma, starost o mě jí zabere celý den. No, ale snít o sprše, kde bych se mohla sama vysprchovat a nebyla odkázaná na to, až mě mamka vezme do náruče, přendá do vany a přelepí všechny hadičky, to se přece může.

Mámě se v koupelně z teplé páry vždycky zamlží brýle, ona se rozčiluje, já se směju. Děláme si legraci jedna z druhé a pak mě z vany zase vyndá. Sny jsou fajn. Je fajn se na něco těšit. Těšit se na to, že to třeba jednou vyjde.

Nella Lišková
(Vyprávění zaznamenala Julie Vernerová)

Obraz, který Nella namalovala v rámci projektu Měním svět, bude vydražen 14. dubna 2014, více na  www.menimsvet.cz