Vyprávění nočních hubeňourů. Čítanka světového frenetismu: horor, dobrodružství, erotika

Umění se odedávna ubírá dvěma směry: jeden má povznášet, druhý bavit, vzrušovat, popřípadě rozčilovat. Smysl pro apollinskou harmonii se trvale střetá s dionýsky temnou pudovostí, klasicismus s romantismem, racionalismus s fascinací iracionálnem. Vzhledem k tomu, že literární výchova na školách přeje spíš uměřenosti a rozumnosti, těší se opačné principy kultovní úctě méně ukázněných nadšenců. Těm nyní vychází vstříc obsáhlá kniha Patrika Linharta Vyprávění nočních hubeňourů s podtitulem Čítanka světového frenetismu: horor, dobrodružství, erotika.

Duchcovský básník, výtvarník a performer Patrik Linhart (38) na sebe dosud nejvíc upozorňoval výstředností svých různorodých, vesměs provokativních kreací, názorů i postojů. Působil mimo jiné v „radikálním baletu“ Vyžvejklá bambule, řídil revue Dekadent geniální a v menších nakladatelstvích vydal více než deset svérázných knižních výtvorů. Dandy, duchovní punker, mystifikátor a koketní exhibicionista proslul na poli literatury především drobnými extravagantními texty, jimiž bavil spřízněné publikum. Poslední svazek se jeho pověsti překvapivě vymyká. Ostatně Jaroslav Hašek by své čtenáře také udivil, kdyby po sobě místo Švejka zanechal tlustou literárněhistorickou příručku.

Pojem frenetismus v podtitulu knihy je výstižný jen zpola. V dějinách literatury se jím obvykle označuje poměrně krátká epizoda francouzského písemnictví z první poloviny předminulého století, kdy se tzv. menší romantici vyžívali v sepisování drastických bizarností pod vlivem markýze de Sade. V mládí se s ním krátce zapletli Victor Hugo i Alexandre Dumas st., avšak věhlas jeho vůdčích osobností (Jules Janin, Charles Nodier) byl jen krátkodobý. O frenetismu lze ovšem hovořit i v širším slova smyslu.

V medicíně znamená chorobnou rozčilenost, v kulturní publicistice bouřlivé nadšení (frenetický potlesk), vždy však jde o protiklad poklidné uvážlivosti. Linhart začíná u barokních mystiků, pokračuje přes anglický gotický román, německé romantiky a Edgara Allana Poea k prokletým básníkům, symbolistům, dekadentům, expresionistům, surrealistům i postmodernistům. Velkou pozornost věnuje autorům typu Arthura Machena nebo H. P. Lovecrafta, nevynechává ale ani dryjáčnické čtivo masové spotřeby.

Podle jmenného rejstříku je v knize zmíněno více než tisíc autorů, seznam použité literatury obnáší na tři sta titulů. Je příznačné, že z českých autorů jsou nejčastěji zmiňováni Ladislav Klíma a Josef Váchal. Množství odkazů dokládá autorův úctyhodný rozhled po literárních výšinách i nížinách posledních tří století, avšak neutříděnost shromážděného materiálu svědčí spíš o zaujetí nadšeného diletanta než o metodickém a kritickém přístupu. Výklad, připomínající většinou zběžné rešerše ze sekundární literatury, osvěžuje vedle občasných žertíků především těkání mezi zeměmi a kontinenty, styly a žánry, popřípadě různými dobovými kontexty.

Čtenář tak dospěje k několika zajímavým komparativním postřehům, ale jinak jen přihlíží féerii fantastických dějů, osudů a krajin. Předmět pojednání se podivně rozmlžuje. Proč se Linhart kupříkladu obsáhle zabývá modernistickými či avantgardními směry, které dnes řadíme do hlavního proudu? Také u nich zajisté najdeme prvky frenetismu (v širším smyslu), nedozvíme se tu však o moc víc než ze standardních učebnic a příruček. Je-li předmět pojednání vymezen takto všeobsáhle, zarazí ignorování starších tradic. Vždyť hrůzostrašnost a bizarnost nacházíme už v Eposu o Gilgamešovi, antickém bájesloví, středověkých martyrologiích nebo lidových pohádkách. Co se týče české současnosti, zmiňuje Linhart řadu básníků své generace, kupodivu ale nepadne jméno Josefa Nesvadby či Ondřeje Neffa, kteří jsou v dobrém i horším slova smyslu asi „nejfrenetičtějšími“ českými autory posledních desetiletí.

Nesmíme ovšem zapomínat na mystifikátorský rozměr Linhartovy osobnosti. Do důstojného hávu didaktického výkladu mohl ukrýt poselství básníkovo. Jmény, která připomíná, nebo naopak vynechává, dokresluje především vlastní poetiku, vkus a směřování – podobně jako Breton ve svých manifestech prokádroval z hlediska surrealismu celou světovou kulturu. Je prostě „zaujatý pro svůj způsob“, jak říkal Nezval.

Jeho celkem zábavné repetitorium vedlejších a divočejších proudů světové kultury přináší navíc pohledy do literárních tůní, jejichž průzkumem se zatím zabývají jen hrstky fascinovaných zasvěcenců.

Patrik Linhart: Vyprávění nočních hubeňourů. Čítanka světového frenetismu: horor, dobrodružství, erotika
Pulchra, 624 stran