Muž lásky a podzimu

Sedí v sauně. Do jeho kolumbijského pozadí ho tlačí dřevěná lavice z borovicového dřeva. Vedle něj se potí Milan Kundera, Mexičan Carlos Fuentes a Argentinec Julio Cortázar. Píše se prosinec 1968 a právě se koná setkání čtyř budoucích titánů světové literatury – podle Kundery na jediném neodposlouchávaném místě v Praze. Český autor mladým Latinoameričanům, kteří přijeli, aby pro světový tisk obhlédli a pokud možno objektivně popsali situaci, líčí, jak do Prahy přijely sovětské tanky.

„Zjistili jsme, že v sauně nejsou sprchy se studenou vodou, ale pouze díra v ledu na zamrzlé Vltavě. A tak jsme se tedy v prosinci vrhli do ledových vod – aniž bychom tušili, co děláme. A v tom okamžiku onoho strašlivého ponoření jsem byl naprosto jasně přesvědčen o hrozné skutečnosti, že Carlos Fuentes a já jsme v tomto okamžiku zahynuli společně, tak daleko od ulic Córdoby a tak absurdním způsobem, že to nikdo nikdy nepochopí, přestože se to stalo v Kafkově zemi,“ napsal později nositel Nobelovy ceny Gabriel García Márquez v mexickém deníku La Jornada. Po křestu Vltavou se pak „latinos“ vydávají zpátky na Západ a barvitě podávají zprávu o sovětské okupaci.

Historka z pražské sauny je slavná a mnohokrát citovaná, vzpomínal na ni o mnoho let později v Praze Carlos Fuentes, ale především García Márquez, který ji popsal v předmluvě k hispánskému vydání Kunderova románu Nesnesitelná lehkost bytí. Už ale nepsal, jestli se tak trochu nestyděl za své pražské zápisky z roku 1955, když v Praze pobýval coby levicově smýšlející reportér a do zápisníku si poznamenal: „Bloudil jsem po Praze několik dnů a nenarazil jsem na výraznější náznak ničeho, co by mě přimělo usoudit, že nejsem v nějakém městě západní Evropy. Panuje tu přirozený spontánní pořádek, bez ozbrojených policistů. Je to jediná socialistická země, kde lidé nedávají najevo nějakou nervozitu a kde člověk nemá dojem – klamný či oprávněný, že je kontrolován tajnou policií. Sovětský vliv je stěží zjistitelný, ačkoli se říká, že čeští vládci jsou Moskvě nejvěrnější. Rudá hvězda je upevněna na lokomotivách a na veřejných budovách, avšak nezdá se být falešná.“

Latinoameričané ovšem nepropadli kouzlu Gabriela Garcíi Márqueze pro jeho pronikavou politickou intuici, nakonec dlouholeté osobní přátelství s Fidelem Castrem je dnes kontroverzní i v Jižní Americe. Márquez své krajany i zbytek světa uhranul kouzlem svých příběhů.„Ztratili jsme člověka, který o nás vyprávěl a který nás naučil vyprávět,“ napsal minulý čtvrtek, v den smrti legendárního spisovatele, na svém facebookovém profilu chilský autor Luis Sepúlveda. A v té větě je jasně řečeno, v čem byl Gabo – jak se mu v hispánském kulturním okruhu láskyplně říkalo – pro Latinoameričany tak důležitý. Vynalezl totiž hned dvě věci.

Pro literaturu směr zvaný „magický realismus“, který pro román znovu vzkřísil Šeherezádino pojetí vyprávění plné fantaskních motivů, mytického pojetí času, košatých dějových odboček a zejména vášní pro příběh i nespoutanou krásu jazyka. A pro žurnalistiku pak původně reportér vynalezl „crónicu“ – specifický útvar literární reportáže velmi často používaný v hispánském tisku. Největším současným představitelem tohoto žánru je pravděpodobně dnes ve Španělsku žijící kubánský novinář a disident Raúl Rivero. A právě za Riverovo propuštění z vězení se měl údajně přimluvit u Castra.

Žít svůj mýtus

Gabriel García Márquez stvořil mýtus sám o sobě už svým životem. Paměti Žít, abych mohl vyprávět z roku 2002, na něž čekali nakladatelé na celém světě, vyprávěly stejně magicko-realistický příběh, jaké se odehrávaly v jeho románech. Chlapec, který se málem udusil na pupeční šňůře jedné neděle v roce 1927, vyrostl v kolumbijském tropickém městečku Aracataca coby nejstarší z jedenácti sourozenců. Dětství trávil především s babičkou kouzelného jména Tranquilina a dědečkem, plukovníkem Nicolásem Márquezem Mejíou.

V domě vládly především ženy a ty si vyprávěly fantastické historky, příběhy o indiánech, modlily se k nejrůznějším světicím a místním kartářkám. Dědeček pak vnukovi vyprávěl pro změnu válečné příběhy a jistě v budoucím Márquezově díle vyryl stopu všech mocí znavených diktátorů a plukovníků. Možná i proto že vyrůstal s prarodiči, měl Márquez vždycky slabost pro podzim. Měl rád podzimní nálady a podzim života vůbec, což je patrné zejména v ceněných prózách Podzim patriarchy či Generál ve svém labyrintu.

Jeho rodiče jsou pak přítomní v knize, o které byl sám autor přesvědčen, že je nejlepším příběhem, jaký kdy napsal a který po něm jediný zůstane – v románu Láska za časů cholery úspěšně zfilmovaném v americko-kolumbijské koprodukci v roce 2007. Vytrvalého nápadníka Florentina Arizu, jenž musel padesát let čekat na to, až jeho milované zemře manžel, skvěle ztvárnil španělský herec Javier Bardem a písně ve filmu zpívala na přání samotného Márqueze popová hispánská star Shakira.

Směr Bogota

Jestli podzim Gabo miloval, zimu upřímně nesnášel. Přesto ho rodiče v šestnácti letech poslali do nehostinné chladné Zipaquirá blízko Bogoty na úpatí And, aby vystudoval práva. Studia však nikdy nedokončil. Místo toho začal zuřivě psát do nejrůznějších novin a literárních časopisů. Z Bogoty se pak vrací po násilných politických událostech v roce 1948, ale znovu se v ní usadil o několik let později – už jako etablovaný novinář v deníku El Espectador, který mu také otiskl první povídku Třetí rezignace. V té době psal filmové kritiky, úvodníky, komentáře, ale především reportáže. Polský novinář Ryszard Kapuściński o jeho díle řekl španělskému deníku El País: „Jeho romány vycházejí z jeho novinářských textů. Je to klasik reportáže a jeho největší zásluha spočívá v tom, že dokázal, že velká reportáž je také velkou literaturou.“

Jako reportér bogotského deníku také v padesátých letech procestoval celou Evropu včetně zemí za železnou oponou a publikoval první knihy. Zatím se ale nesetkaly s mezinárodním úspěchem. Ten přišel až v roce 1967, kdy už žil se svou ženou Mercedes v Mexiku a vydal v pořadí čtvrtou knihu Sto roků samoty – román, který mu přinesl největší úspěch jak u čtenářů, tak literárních kritiků. Sága šesti generací rodiny Buendíů obývající magicko-mytické místo Macondo, jehož název pak ve španělštině zlidověl podobně jako u nás Hrabalův „pábitel“, je jedním z velkých světových románů, protože zachycuje latinskoamerickou realitu od koloniálních dob přes občanské války až po první sociální nepokoje a zároveň je napsaná neuvěřitelně čtivým a novátorským stylem vyprávění.

Ač to nemusí být hned zřejmé, za svůj největší inspirační zdroj považoval vždycky Franze Kafku, stejně jako další proslulý Latinoameričan Jorge Luis Borges. „Kafka vyprávěl příběhy stejným způsobem jako moje babička. Když jsem si v sedmnácti přečetl Proměnu, pochopil jsem, že budu spisovatelem. Když jsem viděl, že Řehoř Samsa se může jednoho rána probudit a stát se obrovským broukem, řekl jsem si: „Nevěděl jsem, že takhle je to možné dělat. Ale jestli to tak je, pak mě psaní zajímá.“

Kdo ví, kdo vlastně všechno měl co dělat s jeho amalgámem magického realismu, jestli hlavně Franz Kafka nebo Verne, Šeherezáda, Homér či babička Tranquilina a dědeček Nicolás. K psaní si potřeboval pouštět Debussyho a Beatles. Když dopsal Sto roků samoty, propukl prý v neutěšitelný pláč. Vrhl se do náruče své ženě, která okamžitě poznala, co se děje – plukovník Aureliano Buendía inspirovaný Gabovým dědečkem zemřel.

Do světových nakladatelství

Avšak smrtí Aureliana Buendíi také něco začalo – tzv. boom latinskoamerické literatury, kdy nastupuje celá jedna silná generace Márquezových souputníků z mnoha latinskoamerických zemí, jimž magická sága rodu Buendíů otevřela dveře do světových nakladatelství. „Když vyšlo Sto roků samoty, otevřel celý kontinent dveře dokořán, aby svět mohl vstoupit a objevit velkou sílu fantazie bez hranic,“ píše Chilan Sepúlveda.

Toto období se protnulo se svobodomyslným intelektuálním kvasem v tehdejším Československu. Rok po vydání svého trháku se Márquez dostává do Prahy a s jeho dílem se seznamují i čeští intelektuálové. O setkání s Márquezovou knihou jeho dvorní překladatel Vladimír Medek řekl českému rozhlasu: „V roce 1967 jsem v tehdejším Odeonu dostal knížku od spisovatele, kterého jsem vůbec neznal, ze země, o které jsme věděli jen něco málo ze zeměpisu. Otevřel jsem ji, přečetl první větu a ukázal se mi celý nový svět.“

Největší tajemství globálního úspěchu Márquezových knih ale nakonec netkví v exotismu, magičnosti ani novátorském stylu vyprávění. Síla jeho knih spočívá především v tom, že se v nich dokážou najít vnímaví a trpící lidé. Především pak lidé zamilovaní, nebo naopak nešťastně bloudící duše bez lásky.

Protože láska je hlavním námětem Márquezových románů, jak o tom vyprávěl svému bratrovi. „Bylo to v jednom baru v Curychu. Všechno bylo ve stínu a nějaký muž hrál na klavír a těch pár hostů, kteří tam zbyli, byly všechno zamilované páry. To odpoledne jsem věděl, že kdybych nebyl spisovatel, chtěl bych být muž, který hraje na klavír a nikdo mu nevidí do tváře, hraje jenom proto, aby se zamilovaní milovali ještě víc.“ Gabo odešel, ale jeho knihy nám k lásce budou hrát ještě dlouho.