Operace Bradáčová

Článek Ondřeje Kundry Operace Bradáčová získal Novinářskou cenu 2014 v kategorii Nejlepší analyticko-investigativní příspěvek. Při této příležitosti text odemykáme. V hlavní části soutěže, kterou pořádá nadace Open Society Fund, bodoval i Petr Třešňák s článkem V pravém rohu nebe a kolegové z Aktuálně.cz za komentář Chléb, hry a Amazon a rozhovor s Josefem Pazderkou.

Předloni v létě ODS de facto spáchala sebevraždu, když po vnitřním boji jmenovala do čela roky politicky spoutaného státního zastupitelství Lenku Bradáčovou, která vzápětí zahájila vyšetřování velkých korupčních případů. Jak to tehdy bylo a uměl někdo domyslet, kam až tento krok povede? Všechny okolnosti nejsou dosud jasné, sled událostí ale s odstupem času nabízí překvapivý obraz.

Když jednoho dne předloni v červenci usedala žalobkyně Lenka Bradáčová před televizi, nebyla si ještě jistá, jak dopadne napínavá partie, v níž ona sama hrála hlavní roli. Den předtím jí sice zavolal nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman, ať si na pondělí zruší svůj pracovní program a přijede za ním do jeho kanceláře v centru Prahy, ale ani on přesně nevěděl, jaký výsledek očekávat. Bezpečně věděl pouze to, že v pravé poledne vystoupí na tiskové konferenci ministr spravedlnosti Pavel Blažek (ODS). Ministr Zemanovi vzkázal, že se má pozorně dívat, protože „zazní něco důležitého“.

Bradáčová přijela do Prahy ze svého působiště v severních Čechách s předstihem a usadila se do světlého koženého křesla naproti Zemanovi. Když Zeman Bradáčovou upozornil, že výsledný verdikt nezná, a že se tedy mohou dočkat čehokoli, žalobkyně pronesla jenom, že když bude výsledek negativní, vrací se ještě téhož dne zpátky na sever. Bezprostředně před tím, než vzal Zeman do ruky televizní ovládač, mu na mobilním telefonu naskočilo ministrovo číslo. „V půl třetí oba přijeďte na Vrchní státní zastupitelství v Praze, dojde k předání jmenovacího dekretu. Teď už jdu na tiskovku,“ řekl Blažek a telefon položil. Vypadalo to tedy na dobrou zprávu.

Když se však Blažkova tvář objevila na televizních obrazovkách, nadšení z ní rozhodně nevyzařovalo. Ministr se tvářil velmi přísně, oči klopil do stolu a své rozhodnutí prezentoval ze všeho nejvíce jako něco, k čemu byl donucen okolnostmi. „Nenašel jsem dost důvodů, proč ji (Lenku Bradáčovou) nejmenovat,“ vysvětlil tehdy Blažek veřejnosti, proč se za pár minut Lenka Bradáčová stane druhým nejvýše postaveným žalobcem v zemi a bude tak obdařena funkcí s obrovskou mocí a pravomocemi.

Skutečnému smyslu věty, kterou Blažek krkolomně oznamoval kariérní vzestup Bradáčové, a především tomu, co může tento krok spustit, rozumělo v tu chvíli pouze několik zasvěcených. Dnes už její význam známe lépe. Jmenování Bradáčové přineslo zásadní zlom v kariéře řady politiků, kteří začali být poprvé v novodobé historii země vyšetřováni za korupci ve vysokých mocenských patrech. Především to ale znamenalo konec tzv. justiční mafie, jedné dlouhé éry, kdy politici svázali justici a přes dosazené a vůči nim poslušné státní zástupce paralyzovali rozkrývání svých pletich, zneužívání moci a vysávání veřejných rozpočtů.

Aféry se dnes jenom vrší: žalobci obvinili bývalé ministry i jejich náměstky, pobočníka někdejšího premiéra nebo jednoho z nejvlivnějších tuzemských kmotrů. Vezmeme-li v úvahu, že to byla právě ODS, která „operací Bradáčová“ toto přelomové rozhodnutí učinila, jednalo se jistě o politický risk desetiletí. Respekt v uplynulém měsíci mluvil se dvěma desítkami hlavních aktérů, kteří se na zlomu podíleli nebo se jich nějak dotkl. Na základě hloubkových rozhovorů a výpovědí přinášíme rekonstrukci celého dramatického příběhu.

Tichý Evropan

Občanští demokraté to v roce 2010 neměli vůbec lehké. Do květnových parlamentních voleb je díky zjištění novinářů provázela řada korupčních skandálů, jež se ale v té době kvůli politické paralýze státního zastupitelství nijak nevyšetřovaly. Na ODS to mělo zničující vliv: voliči jí přestávali důvěřovat a přelévali se ke stranám, jež z korupční pověsti ODS těžily – k Věcem veřejným a TOP 09. Novopečený šéf občanských demokratů Petr Nečas se proto rozhodl kromě slibu reforem a modernizace země vypíchnout i svou politickou značku nezkompromitovaného muže, který měl v médiích přezdívku pan Čistý.

Jako jeden z léků na korupční problémy začal nabízet rozvázání rukou policii a státním zástupcům, kteří tu roky představovali klíč k rozplétání, nebo naopak zametání skandálů spojených s politiky. Zvláštní případ v tomto směru vždy hrálo Nejvyšší státní zastupitelství a Vrchní státní zastupitelství v Praze, kde se soustředilo vyšetřování nejzávažnější politické korupce. Obě instituce přitom neměly dobrou pověst. Nejvyšší státní zástupkyně Renata Vesecká, dosazená na post původně s pověstí nekompromisní žalobkyně, postupně podlehla tlaku Topolánkovy vlády a zastavila vyšetřování vicepremiéra Jiřího Čunka, čímž si zachránila kariéru.

Ve stejné době navíc na místa dalších klíčových žalobců především právě na Vrchním státním zastupitelství v Praze dosadila podobně povolné lidi – Vlastimila Rampulu a Libora Grygárka. Právě v této éře se nepodařilo vyšetřit jediné s politiky spojené korupční podezření, ať už jde o nákup stíhaček Gripen, při němž se měly rozdávat úplatky, vytunelování Mostecké uhelné společnosti či předražené armádní zakázky. Vznikl zdánlivě neprůstřelný systém propojení justice a státní moci, jejž nekritizovala ani opozice vzhledem k tomu, že v mnoha případech figurovali i její lidé.

Propojení bylo nicméně časem tak zjevné, že začalo ohrožovat volební výsledky hlavních stran. Nečas si podle vzpomínek svých přátel uvědomoval, že jestli chce veřejnost přesvědčit, musí justici znovu uvolnit ruce, a to především v jejím nejdůležitějším bodě – na vrchním státním zastupitelství. Předseda ODS byl však zároveň politicky závislý na řadě politiků s různými škraloupy, kteří si z obav z možného stíhání pochopitelně žádné rozvolnění poměrů nepřáli. ODS proto začala balancovat mezi snahou vyjít vstříc veřejnému mínění korupci potírat a opačným přáním svých vlivných členů a na ně napojených lobbistů.

Nečas se rozhodl spustit protikorupční změny, zároveň si ale pojistil, že nebudou radikální. Právě proto do čela klíčového ministerstva spravedlnosti postavil Jiřího Pospíšila, politika, který měl podobně jako on na veřejnosti značku pana Nezkorumpovaného. Pospíšil byl však uvnitř ODS vnímán jako ne příliš odvážný člověk. Obecně se předpokládalo, že žádnou větší změnu systému neprovede z obav, aby nepřišel o podporu kolegů a nepodřezal si tak pod sebou pracně budovanou politickou kariéru.

Pospíšil skutečně váhal. Ministrem spravedlnosti už jednou byl a nevzpomínal na to rád. Jako mladý, čtyřiatřicetiletý ministr se bál oponovat návrhům žalobkyně Vesecké instalovat na důležitá místa veřejné žaloby „zametače kauz“. Zastavení vyšetřování tehdejšího vicepremiéra Jiřího Čunka, jež po něm Topolánkovi lidé stejně jako po Vesecké žádali, se sice odvážně vzepřel, čelit podobným situacím nicméně znovu nechtěl. Pospíšil proto žádal raději rezort školství, Nečas ale trval na svém a Pospíšil, aby nevypadl z vlády, nakonec kývl.

Podobně jako Nečas i Pospíšil tušil, že nějakou změnu teď v justici udělat musí. Zároveň byl podle předpokladů opatrný. Do čela Nejvyššíhostátního zastupitelství za Renatu Veseckou rozhodně nehledal žádného očistného ranaře, místo toho se pokoušel vytipovat si někoho slušného, ale nevýrazného. Tedy muže, který sice aktivně nebude dělat přešlapy, zároveň však nerozpoutá kdovíjak velké protikorupční tažení. To byl důvod, proč sáhl po tehdy neznámém žalobci Pavlu Zemanovi, jenž v té době působil jako český zástupce u evropského Eurojustu (jde o evropskou instituci, která se podílí na potírání přeshraniční kriminality).

Zeman Pospíšilovo zadání splňoval dokonale: měl pověst poctivého žalobce, mezi kolegy byl oblíbený kvůli svému suchému humoru, jímž prokládal jinak nudné právnické formulace. Protože působil v zahraničí, k dění v Česku se příliš nevyjadřoval a ODS mohla snadno nabýt dojmu, že to nebude výrazně dělat ani na novém postu. Jak se nicméně záhy ukázalo, šlo o chybný odhad. Na rozdíl od své předchůdkyně Vesecké či státních zástupců Rampuly a Grygárka, kteří ohýbali pro politiky právo i z obavy, že by mohli být kdykoli odvoláni, nebyl Zeman nikdy na postu nejvyššího státního zástupce závislý a nepovažoval ho za završení své kariéry.

Skvěle jazykově vybavený žalobce si v Eurojustu vytvořil řadu kontaktů, jež mohl kdykoli využít v případě svého nedobrovolného konce v čele státního zastupitelství a najít si práci jinde. To Zemanovi dávalo poměrně velkou volnost pokusit se prosadit cíl, o němž do té doby takticky raději mlčel: skutečně rozběhnout vyšetřování korupce v nejvyšších mocenských patrech a zapsat se tím do historie státního zastupitelství. Klíčovou roli v jeho plánu měla od začátku sehrát jedna osoba – severočeská žalobkyně Lenka Bradáčová. Zbývalo to nejtěžší: dosadit ji do čela Vrchního státního zastupitelství v Praze, odkud mohla rozhýbat vyšetřování řady účelově „zamrzlých“ kauz.

Drsná dáma

Devětatřicetiletá ústecká žalobkyně Bradáčová právě v tu dobu prožívala největší úspěch své kariéry. Na legendárním dopadení středočeského hejtmana Davida Ratha se sedmimilionovým úplatkem v krabici od vína pracovala více než rok a nebyla to nová zkušenost pouze pro ni. Jednalo se o vůbec prvního vysoce postaveného politika, který tu začal být stíhán za korupci, což řadu jeho kolegů uvyklých beztrestnosti znervóznilo.

Jejich obavu navíc umocňovala samotná postava Bradáčové. Ambiciózní mladá žalobkyně na rozdíl od Renaty Vesecké nebo Libora Grygárka nechodila s politiky na večírky, žila v ústraní ve svém domě v Roudnici nad Labem a byla obtížně čitelná. Ke svému úspěchu se vypracovala sama a nevypadalo to, že by byla na někom závislá. Nikdy neměla děti a manželství se studentskou láskou se jí časem rozpadlo, takže se zdálo, že školní premiantka své profesní kariéře podřizuje i svůj osobní život.

Pro Zemana nebyla Bradáčová neznámou figurou. Ještě za svého působení v Eurojustu s ní spolupracoval na řadě případů přeshraničního zločinu, delší dobu si spolu tykali a Zeman před kolegy vždy vyzdvihoval její „tah na branku“. Bradáčová měla navíc kromě kauzy hejtmana Ratha na svém kontě i další vyřešené korupční případy, a tedy potřebné zkušenosti. V Zemanových očích bylo jejím plusem i to, že v minulosti otevřeně kritizovala zásahy politiků do justice, stejně jako ochotu státních zástupců jim sloužit, a Zeman ji proto považoval za nezmanipulovatelného člověka.

Na Vyšehrad

Sázka na Bradáčovou, o níž se v kuloárech začalo stále více spekulovat, dostala nejen ODS a lobbisty spojené se stranou do značného varu. Detektivové z Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu (ÚOOZ), kteří v té době tajně mapovali neprůhledné prorůstání byznysu do politiky a zneužívání moci, jež později vyústilo ve známý zásah na Úřadu vlády a pád kabinetu Petra Nečase, zachytili řadu telefonátů, jejichž ústředním tématem bylo, jak zabránit změně na pražském vrchním státním zastupitelství. V této souvislosti ÚOOZ například, jak upozornil týdeník Euro, zdokumentoval hovor známého pražského lobbisty Tomáše Hrdličky, v němž vyzývá další lobbisty, aby „nepodrželi Pospíšila“, a to právě v době, kdy začal uvažovat o ustavení Bradáčové do funkce.

Detektivové rovněž zjistili, že další tzv. kmotr Ivo Rittig měl být v kontaktu se žalobcem Grygárkem a je schopen jemu i návladnímu Rampulovi „dávat určitá zadání“. Policie zdokumentovala hovor mezi Rittigem a šedou eminencí Věcí veřejných Michalem Morozem, v němž mu Rittig podle detektivů sděluje, že když – zřejmě mluví o Rampulovi s Grygárkem – budou působit na vrchním státním zastupitelství, „budou uklízet, že se o tom bavil s Liborem (zřejmě Grygárkem) a ten něco vymyslí“. Policie dnes prověřuje podezření, že oním uklízením mohla být snaha zabrzdit vyšetřování případů spojených právě s politiky nebo jejich okolím.

Nemuselo přitom jít jen o Rittiga s Hrdličkou. Podobný rozhovor podle ČT policie zachytila i v případě kmotra ODS Romana Janouška. Janoušek k zakonzervování stavu na Vrchním státním zastupitelství v Praze mohl mít silnou motivaci. Jak nedávno vyšlo najevo, žalobce Grygárek ho měl krýt, když se o něj začali kvůli praní špinavých peněz zajímat švýcarští vyšetřovatelé (Janoušek měl ve Švýcarsku několikasetmilionové konto a existovalo podezření, že tam převádí peníze z předražených pražských zakázek). Jak vyplývá z nedávného obvinění Libora Grygárka ze zneužití pravomocí, které Respekt získal, policisté se domnívají, že tak mohl činit ze zištných motivů.

Zájem nejmenovat Bradáčovou ale nepřicházel pouze od lobbistů napojených na politiku. Velká nervozita byla patrná i v samotné ODS. Respekt má k dispozici svědectví, podle něhož jeden z vrcholných představitelů ODS rozšiřoval uvnitř strany seznam zhruba patnácti případů, jejichž vyšetřování by se jeho slovy mohlo v případě jmenování Bradáčové „rozjet“ a ODS by to mohlo „zničit“. Pod čím dál větší tlak se zároveň dostával ministr Pospíšil. Z jedné strany na něj naléhal nejvyšší žalobce Zeman, ať odvolá Rampulu s Grygárkem a dosadí za ně právě Bradáčovou, z druhé strany mu volali straničtí kolegové, ať to rozhodně nedělá.

Pospíšil, tak jako mnohokrát předtím ve své politické kariéře, začal ve věci složitě manévrovat. Zemanovi na odvolání Rampuly sice po jistém váhání kývl, s týmem svých spolupracovníků však zároveň zkoušel vymyslet jiné, méně výbušné jméno jeho nástupce, než byla Bradáčová. S tím ovšem Zeman nesouhlasil a dál trval na Bradáčové s argumentem, že si nikoho jiného nedokáže představit. Jméno Bradáčová přitom znamenalo pro Pospíšila dvojí dilema: kromě obavy z reakce stranických kolegů mu hrozilo, že kdyby jim naopak vyšel vstříc, ztratil by velkou část veřejné podpory, o niž přitom vždy opíral svůj politický růst. Bradáčová totiž byla už v té době díky kauze Rathvětšinou médií prezentovaná jako odvážná státní zástupkyně, nejmenovat ji pro Pospíšila tedy znamenalo vystavit se jejich tvrdé kritice a jistému propadu popularity.

Jak bylo v takových chvílích typické, většina porad na citlivé téma se neodehrávala v ministrových kancelářích. Šéf justice se obával, že by mohl být odposloucháván různými kmotry, kterým mohla Bradáčová ležet v žaludku. Jeho lidé proto nechali prohlédnout kanceláře v jeho kabinetu, zda v nich není štěnice, ani negativní nález je však neuspokojil. Náhodní návštěvníci k ministerstvu přilehlého Vyšehradu tak ministra předloni mohli v pozdních nočních hodinách spatřit, jak chodí v tamním parku se svým náměstkem Filipem Melzerem nebo šéfkou kabinetu Veronikou Ludvíkovou, jimž dvěma jediným naprosto důvěřoval.

Právě na Vyšehradě se ministr cítil nejbezpečněji před odposlechy, i tam ale raději pokaždé měnil z „bezpečnostních důvodů“ trasu. Dlouhé hovory s kolegy a stupňující se Zemanovo naléhání ho nakonec přimělo na žalobkyni kývnout. „Operace Bradáčová“ mohla začít.

Konec ministra

Nejdřív byl na řadě žalobce Rampula, kterého Pospíšil odstranil z funkce prostřednictvím složité soudní pře – soud konstatoval, že státní zástupce závažným způsobem porušoval své povinnosti, například když dal podřízené pokyn, aby se nesnažila dovést u soudu k výhře závažný defraudační případ. Dále bylo zásadní přesvědčit premiéra o jmenování Lenky Bradáčové. Pospíšil měl sice ze zákona pravomoc udělat to bez něj, nechtěl si však svého nadřízeného popudit. Nečasův vztah k žalobkyni se proměňoval v čase. Nejdřív mu příliš nevadila, časem ale začal podléhat vlivu kompromitujících materiálů, jež mu na Bradáčovou chodily z nitra ODS i od různých lobbistů. Ty ji vykreslovaly jako ženu, která má blízko k Pospíšilovi i k opoziční ČSSD a může se snažit Nečase a lidi kolem něj skrze různá vyšetřování skandalizovat.

Vedle Pospíšila začal tehdy s Nečasem o Bradáčové vyjednávat přímo i Zeman, aby výhrady premiéra obrousil. Jednání probíhala tajně, v jeho kanceláři na Úřadu vlády nebo v Kramářově vile. Zemanovi kolegové líčí, že ze schůzek chodil roztrpčený s tím, že se mu nedaří odpor premiéra ohledně Bradáčové zlomit, protože Nečas věří, že by mohla být součástí politického spiknutí vůči němu. Zároveň Nečas nikdy jednání definitivně neuzavřel a neřekl na Bradáčovou „ne“, což Zemanovi dávalo jistou naději.

Ministr Pospíšil se mezitím scházel s jediným člověkem, jemuž Nečas důvěřoval, s šéfkou jeho kabinetu a milenkou Janou Nagyovou. Rovněž Nagyová se ke jmenování Bradáčové nikdy nevyjádřila jednoznačně. Většinou vyslechla Pospíšilovy argumenty a sdělila mu, že je bude tlumočit Nečasovi.

Když ani po několika týdnech vyjednávání na ose Zeman-Nečas a Pospíšil-Nagyová nikam nevedlo, rozhodl se Zeman hrát vabank. V druhé polovině předloňského června poslal Pospíšilovi oficiálně návrh na jmenování Bradáčové, ať k němu ministr zaujme stanovisko. Protože Pospíšil žádal další čas na konzultace uvnitř ODS, Zeman souhlasil. Aby nedošlo k nežádoucímu předčasnému úniku, doručil nejvyšší žalobce návrh diskrétně po své nejbližší spolupracovnici Heleně Markusové a s Pospíšilem si plácl, že o něm nebude nikde veřejně mluvit. Oba muži se dohodli, že jmenovací dekret bude uložen tajně v ministrově trezoru, aniž by o tom měl kdokoli další včetně premiéra tušení – dokument nedostal ani obvyklou spisovou značku, jež by na něj v elektronickém systému upozornila řadu lidí. Zeman si nicméně vyhradil, že když Pospíšil do deseti dnů nerozhodne, oznámí podání návrhu veřejně.

Pospíšil i jeho spolupracovníci dnes tvrdí, že ministr Bradáčovou podepsat chtěl, a to i v případě, kdy by mu v tom premiér dál bránil. Jisté však je, že k definitivnímu rozhovoru s Nečasem již nedošlo. Krátce poté, co Pospíšil uložil jmenovací dekret Bradáčové do trezoru, ho totiž premiér nečekaně odvolal. Způsob i argumenty, které předseda vlády zvolil (vytýkal Pospíšilovi, že v době úspor žádá o dodatečné navýšení peněz pro svůj rezort, což měl ovšem Pospíšil už předjednané s ministrem financí), nahrály okamžitě spekulacím, že pravým důvodem je Lenka Bradáčová.

Tohle podezření pak ještě více zesílilo, když Nečas, jak nyní zjistil Respekt, několik hodin po Pospíšilově sesazení mu zavolal a rozhořčeně mu sdělil, „že doufá, že nebude jmenovací dekret Bradáčové zpětně antedatovat a v posledních hodinách úřadování ho nepodepíše“. Má to ale háček, Nečas totiž nemusel o jmenovacím dekretu Bradáčové v době, kdy odvolával Pospíšila, vůbec vědět. Premiér rozhodně výhradu k antedataci Pospíšilovi nesdělil, když mu ráno mezi čtyřma očima oznamoval rozhodnutí o jeho odvolání. Udělal to až poté, co vzápětí vystoupil v televizi nejvyšší státní zástupce Zeman a v reakci na Pospíšilův pád veřejně oznámil, že na ministerstvo již před několika dny odeslal návrh na jmenování Bradáčové a že chce, aby o něm bylo rozhodnuto.

Není proto vyloučeno, že ministrův pád mohlo přivodit více faktorů, jež se s konkrétním návrhem na jmenování Bradáčové mohly časově protnout, jakkoli Pospíšilova dlouhodobá snaha žalobkyni prosadit v tom mohla rovněž sehrát roli. Jisté je, že Nečas o Pospíšilově konci uvažoval už v minulosti, protože mu vytýkal, že v případě skandálů politiků ODS dostatečně neodráží kritiku opozice a médií, jež na ně mířila. Část premiérových blízkých mu navíc tvrdila, že ho chce Pospíšil nahradit, což v Nečasovi stupňovalo obavy, aby mu nadějný politik nepřerostl přes hlavu.

Nouze nejvyšší

Následoval poslední zvrat, který dodnes zůstává na celém příběhu největší záhadou. Odvolaného ministra Pospíšila nahradil narychlo povolaný veterán ODS Pavel Blažek a ten nakonec Lenku Bradáčovou do funkce jmenoval. Jakou má takový obrat logiku, pokud měl být Pospíšilův pád mimo jiné i obranným tahem premiéra, jenž měl příchodu nevyzpytatelné státní zástupkyně do Prahy zabránit? Blažek dnes tvrdí, že mu Nečas nikdy Bradáčovou nezakázal, jen mu řekl, ať se rozhodne sám a že se za něj pak postaví. Sám Nečas nechce věc komentovat.

Častá kuloární spekulace v téhle souvislosti tvrdí, že Nečas si hned na začátku mohl situaci značně zkomplikovat. Introvertní premiér nebyl zvyklý otevřeně říkat své názory, někdy ani mezi čtyřma očima. Blažek si to mohl vyložit jako jistou volnost pro své rozhodování a Bradáčovou překvapivě navrhl. Bodrý ministr, který má velmi otevřený komunikační styl, si navíc poměrně rychle „sedl“ s podobně často vtipkujícím Zemanem (Zeman se tak chová jen v soukromí, na veřejnosti si drží masku upjatého právníka) a s ním i Bradáčovou si vytvořil bližší osobní vztah. Náklonnost k žalobkyni v interních rozhovorech dokládal tím, že ji začal přirovnávat ke své oblíbené postavě tvrdé vyšetřující soudkyně Silvie Contiové z italského seriálu o mafiánech Chobotnice.

Nečas tak stál před rozhodnutím: odvolat kvůli Bradáčové v krátké době již druhého šéfa spravedlnosti, což by ovšem znamenalo jistý skandál, nebo mu ji přes jeho názor zakázat, čímž by ovšem riskoval další vlnu veřejné kritiky. V tu dobu se již kvůli nejmenování Bradáčové před ministerstvem opakovaně sešla demonstrace, která veřejný tlak na premiéra – ale i na samotného ministra – vystupňovala. Ze všech špatných řešení proto mohlo být kývnutí na žalobkyni pro oba politiky tím nejméně špatným.

Podobně ostatně Nečas postupoval také při výběru samotného Blažka. Ačkoli byl na rozdíl od Pospíšila na veřejnosti v podstatě neznámý a s Nečasem měl v minulosti opakovaně mocenské spory, neměl na svém kontě žádnou korupční kauzu a představoval tak pro veřejnost – v porovnání s ostatními uchazeči – aspoň trochu přijatelnou tvář. Kromě toho Nečasovi ve straně zbýval jako jeden z mála právníků, který by složitý rezort dokázal zvládnout.

Rozuzlení

Ministr Pavel Blažek tedy nakonec předstoupil před televizní kamery a bez nadšení oznámil, že proti jmenování nenachází argumenty. Následný vývoj dal za pravdu jak nadějím Pavla Zemana, tak obavám v řadách ODS a lobbistů. Po jmenování Bradáčové nechali žalobci zatknout Marka Dalíka, bývalého pobočníka premiéra Mirka Topolánka (ODS), a obvinili ho z podvodu při nákupu předražených armádních obrněnců Pandur. Obviněn byl i lobbista spojovaný s ODS Ivo Rittig kvůli vyvádění peněz z pražského dopravního podniku nebo bývalá ministryně obrany Vlasta Parkanová (TOP 09) kvůli nákupu předražených letadel CASA.

Brzy navíc mohou přijít nová překvapení. Policie totiž nedávno začala na základě nových a zatím neznámých zjištění vyšetřovat, jestli se někdo záměrně – třeba za úplatky – nesnažil sabotovat změny v justici včetně zabránění jmenování žalobkyně Bradáčové. V téhle souvislosti již detektivové vyslechli řadu svědků a dál na případu pracují.