Nikdo nechce poslouchat o dětském zlobení. Zlobení je banální jako samo zlo, kterým ostatně je, nemaskovaným a nezkroceným zlem v malých lidských tvorech, kteří se ještě nenaučili, jak s ním zacházet.
Když přijde manžel domů z práce, Milena rozdá dětem talíře s večeří, nasadí si na uplakané oči tmavé brýle a popadne pytle s odpadky. Nejmladší dítě ji zahlédne: „Kam jde máma?“ Řev a vztažené ruce. Rychle za sebou zavírá dveře. Sestupuje po stářím ohlazených schodech a dětský pláč se nese za ní, provází ji až na ulici.
Pod nebem, na východě hedvábně modrým, temným na západě, se rozlévá narezlý soumrak. Jeden pytel nechá v popelnici na dvoře, ještě se zbaví skleněných lahví. Nahází jednu po druhé do zeleného kontejneru. Lahve s třeskotem mizí ve tmě a s nimi historie rodinných večerů. Ty od piva jí připomenou prodavače z ruského krámu, ve kterém plzeň kupuje. Dříve si spolu povídali, ale od okupace Krymu ji obsluhuje mlčky a nedívá se jí při tom do tváře. Ví, že Milena je z bývalého Československa. A i když je docela mladý, zná asi něco z historie, protože se stydí. Fandí Putinovi, ale před Milenou se stydí.
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
Mohlo by vás zajímat
