Slova, pojmy, situace

Jméno Milana Kundery slouží v českém literárním prostředí jako šibolet: podle toho, jakým tónem ho vyslovíte, řadíte se k té či oné frakci. Naposledy se to s jistým pobavením dalo sledovat počátkem dubna, kdy se v tisku připomínaly (neslavily) Kunderovy pětaosmdesátiny. Šik autorových přátel, vykladačů a programových obhájců si opět vyměnil dojmy s jeho oponenty a vůbec těmi, pro něž není dost dobrý ani jako autor, ani jako člověk. Zmíněné zdravice se přitom týkaly tradičních témat: Kunderovy nechuti vydávat v češtině své starší i novější knihy, toho, že Kundera je – termínem psychologického žargonu – tak trochu control freak, čili posedlý tím mít pod kontrolou vše, co se kolem něj děje, ba dokonce i na kauzu Kundera-udavač, kterou před pěti lety otevřel tento časopis, opět došlo. Všechno tedy proběhlo podle očekávání.

Teprve nyní ovšem v Atlantisu vychází další útlý svazek Kunderových esejů, v pořadí pátý, tedy něco, co spíše než ony zdravice stojí za pozornost. Nese prostý název Slova, pojmy, situace a obsahuje tři texty, z nichž Slova a Pojmy již vyšly časopisecky, kdežto Situace vycházejí v češtině vůbec poprvé. Celkově jde o jakýsi řez Kunderou, a to hned ve dvojím smyslu: zaprvé každý text pochází původně z jiné esejistické knihy (Slova z Umění románu, Pojmy z Opony a Situace ze Setkání), které od sebe dělí téměř čtvrtstoletí, a zadruhé takto dohromady poskytují anatomický model autorova myšlení, v jehož centru stojí otázka – či spíše výzva – románu.

Stesk po tom, co mizí

První část Slova přináší heslář důležitých kunderovských pojmů. Namátkou ze středu abecedy: interview, ironie, kolaborant, komično, krása, kýč… Výběr je dost nesourodý, přesněji řečeno zcela osobní; co slovo, to důležitá součást Kunderova myšlení či životní zkušenosti, přičemž ty dvě kategorie se mísí. Zdá se například, že heslo „interview“ zde má místo pouze proto, že s nimi Kundera udělal špatnou zkušenost, již chce dovysvětlit, kdežto „komično“ či „krása“ jsou základními stavebními kameny nejen jeho estetiky a jako takové mají daleko obecnější platnost.

Ten osobní výběr slov je zajímavý z vícero důvodů. Jednak má skutečně svou praktickou hodnotu, pokud si někdo potřebuje rychle ověřit, co si Kundera myslí o tom nebo onom. Zároveň však poněkud zpochybňuje, co Kundera rád říká: totiž že autor by měl zmizet za svým dílem, anihilovat se; i zde v příslušném hesle čteme: „Rys, jímž je určen romanopisec: nerad mluví o sobě… Podle jedné Kafkovy metafory romanopisec bourá dům svého života, aby z jeho cihel vystavěl jiný dům: dům svého románu.“

Zde to totiž funguje trochu jinak a daleko přirozeněji: výběr slov zjevně osobní, biograficky motivovaný, ale smysl sdělení nadosobní; dokonce lze říct, že jen díky tomu, že je výběr osobní, má nakonec nějakou obecnější platnost. Vztah biografie a díla tvoří jeden z refrénů Kunderova myšlení, nárok, který v této souvislosti vznáší, má ovšem spíše utopickou povahu. Autor si může přát zmizet za svým dílem, ale trochu tím připomíná dítě, které si zakryje hlavu polštářem a domnívá se, že ho už nikdo neuvidí. A další potíž je, jak to co nejlépe udělat v praxi: vždyť právě v případě Kundery lze s politováním sledovat, že za svým dílem nemizí, ale naopak ho postoji ke svému dílu – zde v Česku – nechtěně zastiňuje.

Vcelku osobní se zdá být i jistá melancholie, která stránkami Kunderových esejů nově prostupuje. Heslo „Evropa“ zakončuje: „Představa evropské identity se vzdaluje do minulosti. Evropan: ten, jemuž se stýská po Evropě.“ Svoji poznámku o Dostojevského Idiotovi končí slovy, že dnes jsme odsouzeni žít ve světě smíchu bez humoru, a o něco dřív tvrdí: „Dějiny evropského smíchu došly na konec.“ A drobnou kapitolu o Marquézových Sto rocích samoty uzavírá: „Zdá se mi, že tento román, který je apoteózou umění románu, je zároveň velké sbohem adresované závěrečné epoše románu.“ Ve všech těchto případech lze Kunderovi rozumět, jen pokud příslušné věty čteme nikoli jako analýzu, ale jako kritiku a především jako stesk po tom, co mizí: po Evropě, jíž definuje především kultura, a po románech jakožto nejdůležitějších existenciálních sondách vypouštěných do onoho kulturního ovzduší.

Spisovatel v. romanopisec

Popravdě řečeno, pro ty, kdo Kunderu soustavněji sledují, svazek nepřináší mnoho nového. Ti, kdo nečtou v cizích jazycích, ocení zejména poslední část knihy, Situace, kde Kundera shromáždil několik svých čtenářských postřehů; autor v pozici čtenáře může být pohroma, ale také to nejlepší doporučení – zde například románu Islanďana GuÄ‘bergura Bergssona Labuť, který česky bez jakékoli pozornosti vyšel už začátkem devadesátých let.

Jistou aktualizaci lze najít v tom, že Kundera – bezděky – zasahuje do současné české debaty o angažovanosti literatury. Třeba když píše: „Jediný kontext, v němž je možno uchopit hodnotu románu, je kontext historie románu. Romanopisec není povinen skládat účty nikomu, jen Cervantesovi.“ Ale je třeba citovat i předcházející odstavec: „Spisovatel je vepsán na duchovní mapu své doby, svého národa, na mapu intelektuálních dějin.“ Ve skutečnosti tu jde o pro současnou debatu potenciálně užitečnou dvojici pojmů romanopisec – spisovatel.

Kunderovi se k nim vážou rozdílné asociace, zároveň se tu jedná o různé typy odpovědnosti: odpovědnost směřovaná dovnitř díla a odpovědnost směřovaná ven ke společnosti; nevylučují se, ale ani nemusejí jít ruku v ruce – a často ani nemohou. Navíc i v životě Milana Kundery prošly tyto role proměnou: přinejmenším do své emigrace aktivně vystupoval jako spisovatel, později sám sebe začal chápat téměř výhradně jako romanopisce. Snad v tom tedy je i jisté zklamání z dějin, které se tu projevuje ironií, skepsí a odstupem, anebo ještě jiná forma stesku, zdřevěnělá v přesvědčení.

Autor je spisovatel.

Milan Kundera: Slova, pojmy, situace
Atlantis, 90 stran