Muž, který stojí

Jeho písně mne k tomu dojmu často přiváděly: po jejich poslechu mi připadalo, že každá báseň asi vždycky tak trochu žárlivě pošilhává po hudbě (jako po svém absolutnu) a že každý písňový text asi skrytě touží po tom stát se alespoň na okamžik básní (v náhlé potřebě osvobození). Napsal těch písňových textů mnoho, některé zůstaly srostlé s melodií, některé se pro mne dokázaly v básně vskutku osamostatnit – občas také v překladech do češtiny, kterých je fůra a které bývají velmi rozdílných kvalit. Pořád hodně nedoceněné v tomto ohledu se mi jeví například ty od Roberta Křesťana, jenž uměl v originálech dobře odposlechnout zvláštní poměr přímočaré razance a obrazivé nejednoznačnosti. „I modlitba mi zní jen jako vítr ve vlasech. Ještě není tma, ale stmívá se…“