Reagan v. Halas

Už skoro rok dělám dramaturga televizního pořadu o literatuře. To s sebou nese jednu zvláštnost: potkávám ty, které sice dlouho znám, ale často jen podle jména a na základě textů. Lidé spjatí s literaturou se dosud vyznačují čímsi už nevídaným: neznají svůj obraz, jsou jako kmen nekontaktovaný vizuální kulturou. Utvářejí si o sobě představu z psaného slova: intelektuálního výkonu, formulačních schopností či intuitivního vhledu do povahy věcí. Dnes je to anomálie, nicméně ještě relativně nedávno to platilo téměř pro každého, kdo veřejně působil. V éře tištěných médií nebylo důležité, jak politik mluví, ale co říká, a zda dělá, co říká; jestli přitom vypadal trochu jako ňouma, na tom moc nesešlo, protože to stejně nebylo kde předvést. Kultura obrazů to jedním švenkem kamery změnila. Během předvolební televizní debaty mezi Carterem a Reaganem dostal budoucí americký prezident od svého PR asistenta kartičku s jediným slovem: „Úsměv.“ Pro hereckého veterána to muselo být až nejapně snadné…

Takže na Kavčích horách právě probíhá experiment. Členové mediálně dosud nepříliš kontaktovaného kmene zkusmo dostávají svou tvář, svůj „vizuál“, aby se znovu mohli nějak smysluplně zapojit do usměvavého světa. Ale jak už to v případech pokusů o kulturní skok bývá, je…