Díky, hodní

Ministryně práce a sociálních věcí Michaela Marksová Tominová přivezla Kosovanu Gjonu Perdedajovi do Karlových Varů rozhodnutí, podle nějž dostal od státu víc peněz. Muži, který v roce 2000 zachránil život jedné staré paní a skončil pak v kómatu, navýšil úřad invalidní důchod na 9351 korun - čtyřnásobek životního minima. Dočkal se toho však až po několika zamítavých žádostech. Při této příležitosti odemykáme profil Gjona Perdedaje, který nedávno přinesl týdeník Respekt a v němž je zachycen jeho příběh a čin.  Tenhle podzim chodil Gjon Perdedaj ke schránce každé ráno a pokaždé marně: opřený o hůlku ten prošedivělý usměvavý muž pomalu došel do přízemí, zdravou rukou vsunul malý klíček do schránky a napjatě nakoukl, co v ní najde. Kosovan žijící dvacet let v Česku čekal pozvánku na Pražský hrad. Senátoři jej totiž navrhli prezidentovi na státní vyznamenání za hrdinství, protože v minulosti zachránil na pražské ulici život staré paní a sám u toho přišel o zdraví. Pozvánka na státní slavnost nakonec nepřišla, ale dorazily jiné dobré zprávy.

Zmizela v bytě

V obýváku spojeném s kuchyní vysílá televize do prostoru statický obrázek Ježíše a z reproduktoru se ozývá modlitba. O rotoped u okna je opřená hůlka, na stole kromě talířku se sýrem leží plato léků na posílení činnosti mozku, molitanový míček na masáž ruky a dětské leporelo s abecedou. „Kamarádka, hlava,“ řekne Gjon Perdedaj a ukáže na knížku – dostal ji od své známé, aby si procvičoval výslovnost písmen. Ve skříni v malém bytě visí šedý oblek, který by si pan Perdedaj býval vzal na Hrad, kdyby mu prezident udělil medaili Za hrdinství, a předvede, co by mu býval řekl: „Dí-ky. Hod-ný.“

Přes krk pana Perdedaje se táhne 14 let stará jizva – vzpomínka na ránu, která mu vzala schopnost normálně mluvit a bez problémů se pohybovat. Nůž v rukou útočníka se do něj zabodl na pražské ulici, v zemi, do níž v první polovině devadesátých let i se svými bratry odešel z válkou zmítané Jugoslávie za klidem a prací. A kromě krční tepny přeťal i naplánovanou budoucnost třicetiletého čerstvě ženatého muže, který si ve svém novém domově našel ženu, práci, kamarády a šetřil si na vlastní pizzerii.

„Tak, tak,“ vztyčí se pan Perdedaj pomalu ze sedačky a chytá návštěvu za svetr, když předvádí boj s útočníkem a vzpomíná na den, kdy se mu ve vteřině změnil život. Jako každé ráno roztápěl pec v pizzerii kousek od Jindřišské věže, kde už přes tři roky pracoval. Žertoval s kuchařkami a chystal těsto na pizza chléb, který tu všechny naučil dělat podle receptu po dědečkovi.

Ze dvora vedle pizzerie se do běžného kuchyňského ruchu náhle ozvalo volání o pomoc. Gjon Perdedaj vyběhl ven a uviděl starou paní z vedlejšího vchodu s potlučenou hlavou a rukama od krve, u ní muže s nožem, který jí z ruky trhal kabelku. Pizzař v zástěře skočil na zločince a chytil ho za triko, zachránil paní i kabelku, zahlédl blýsknout čepel a na krku ucítil bolest. Sanitka našla o chvíli později pana Perdedaje na chodníku v kalužích krve a na pokraji smrti. Několikaměsíční kóma mu poškodilo mozek.

„Když se probral, nemohl se hýbat, ztratil řeč, částečně i paměť. Mluvil s námi z té postele jen očima,“ vzpomíná Zoran Jovanoski, který s ním tehdy v pizzerii pracoval. Chodili za ním do nemocnice pravidelně, spolu s ním další kolegové a také manželka pana Perdedaje a jeho bratři. Všem se ulevilo, že Gjon přežil, ale lékařské prognózy jim tu radost kazily: že už napadený hrdina zůstane na půl těla ochrnutý a centrum řeči v mozku se znovu nenastartuje.

Běžely týdny a měsíce rehabilitace a pak to Zorana Jovanoského na nemocniční chodbě trklo: mezi všemi těmi návštěvami se nikdy neobjevila stará paní z vedlejšího vchodu. „Bylo mi to divné a zašel jsem za ní. Že už je Gjon několik měsíců v nemocnici a jestli by mu nemohla jít poděkovat, protože kdyby jí nepomohl, možná by teď na té posteli ležela ochrnutá ona. Nebo ho alespoň pozdravit, že by ho to určitě potěšilo,“ vzpomíná pan Jovanoski. „Jen se na mě dívala, nic neřekla a zašla do bytu. Gjona pozdravit nikdy nepřišla.“

Když se více než po roce dostal pan Perdedaj o berlích z nemocnice, pomáhala manželce se starostí o něj rodina jeho bratra – chvíli bydlel doma, chvíli u nich. A přišel okamžik, kdy už se od bratra do svého domova vrátit nemohl. „Jednoho dne zavolala jeho žena, že máme kufry s Gjonovými věcmi před domem, ať si pro ně jdeme, a byl konec manželství,“ vzpomíná Pietar Perdedaj ve své pizzerii, kterou si otevřel v Karlových Varech. Deset let se pak o bratra spolu se svou rodinou staral.

V životě pana Perdedaje bylo všechno zajištěno, měl stravu, střechu nad hlavou i blízké, ale v tom období se toho jinak moc nedělo: skoro denně chodil do kostela, občas na kávu do okolních restaurací, po světě se pohyboval s holemi a slovní výbavou „ano“ a „ne“, bez vlastních peněz – jen s těmi, co mu dali bratři, a papírem od doktora, že lepší to nikdy nebude. Naděje na díky od staré paní, jíž zachránil život, zemřely spolu s ní. Občas zajeli s bratry za rodiči na návštěvu do kosovského Prizrenu, tam se mohl alespoň na chvíli přestat rozhlížet po ulicích, jestli náhodou nezahlédne chlapa, který mu to všechno způsobil – policie jej nikdy nenašla. Až pak jednoho dne před třemi lety zahlédl v regionálních karlovarských novinách fotografii muže v poutech, který byl zločinci v jeho paměti hodně podobný, a i když se ukázalo, že je to mýlka, ta chvíle, kdy užasle hleděl na fotku v novinách, mu znovu proměnila život.

Smluvní dobro

Ukázal ty noviny známým z početné albánské katolické komunity v Karlových Varech a chtěl vědět, co má dělat. Jeden z přátel pana Perdedaje si vzpomněl, že v chrámu Máří Magdalény ministruje právník Ronald Němec a mohl by mu poradit, co s tou fotkou dělat. Setkání ve zšeřelém kostele s dobře situovaným advokátem, jenž zastupuje v obchodních věcech karlovarské Albánce a pracuje jako právník i pro katolickou církev, začalo měnit situaci Gjona Perdedaje k lepšímu. A Ronaldu Němcovi to přineslo jeho životní dobrý skutek – o nového klienta se už třetí rok stará bezplatně.

Rytířský řád křižovníků s červenou hvězdou, s nímž má Němec uzavřenou smlouvu na právní zastupování a řeší pro něj i církevní restituce, jej v ní zavázal také k charitě. „Je tam ustanovení, podle něhož mám konat ve své advokátní praxi dobré skutky, takže tady s panem Perdedajem plním už pár let smluvní podmínku,“ usmívá se třicátník v kožené bundě. Do bytu ke karlovarskému Kosovanovi právě přišel zkontrolovat, jak jeho klient zvládl ranní nepříjemnost s klíči zabouchnutými zevnitř bytu, a také mu říct, jak se vyvíjí dopisování s ministerstvem ohledně sociálních dávek.

A když ti dva stojí proti sobě v předsíni, chlapík, který zrovna vysedl z drahého vozu a pořád mu zvoní telefon od klientů, a proti němu o hlavu menší usměvavý invalida opřený o hůlku, je jasné, že tenhle vztah nedrží při životě jen ta církevní klauzule. „Díky bohu, advokát hodný, supr,“ vítá Gjon Perdedaj návštěvníka a směje se na celé kolo. „Mám ho rád, je to inspirativní člověk, skromný a laskavý optimista,“ říká tiše právník, když jde domácí nachystat na stůl občerstvení pro návštěvu. „Hrdina s velkým srdcem.“

S medailí na Balkán

Zápal Ronalda Němce, který vrhl do života svého nového klienta, se za poslední dva roky proměnil v řadu právních i lidských úspěchů. Už krátce po setkání nad fotografií v kostele právník zjistil, že zobrazený muž není ten, kdo Gjona Perdedaje zmrzačil (v době přepadení u pizzerie seděl chlapík z fotky za mřížemi na Slovensku), ale začal se o příběh pana Perdedaje zajímat blíž. A zjistil, že má před sebou člověka s exekucí na krku, který sice nedostává od státu ani korunu, ale dluží na sociálním a zdravotním pojištění i s penále přes 400 tisíc korun. Úřady mu nepřiznaly invalidní důchod, protože nesplnil podmínku pěti odpracovaných let v Česku – nasbírány měl tři roky a 45 dní. „To se mi zdálo cynické: cizinec žijící u nás zachrání život české občance, to mu zabrání dál pracovat, stát mu nic nedá, a začne tomu nemohoucímu člověku naopak sčítat dluhy,“ popisuje Ronald Němec, co z pana Perdedaje udělalo jeho klienta.

Advokát začal bombardovat úřady, psát členům správní rady zdravotní pojišťovny, ať odpustí dluh, oslovovat politiky, ať stát napraví křivdu a dá mu důchod a dávky k důstojnému samostatnému žití, zveřejnil příběh svého klienta v médiích. Ministerstvo práce nakonec odpustilo panu Perdedajovi ten rok a 320 dní, jež do kudly v krku nestihl dotáhnout do plného termínu, a přiznalo mu invalidní důchod (3107 korun); dostal i dávky v nouzi (3000 korun) a po zveřejnění hrdinského příběhu se ve veřejné sbírce na transparentním účtu sešlo kolem půl milionu korun. Zdravotní pojišťovna velkou část dluhu také odpustila a peníze ze sbírky stačily na zaplacení zbylých dluhů. A na to, aby si pan Perdedaj koupil brýle, novou parádní hůlku a opřený o ni si zamířil splnit svůj velký sen: žít samostatně v pronajatém bytě a ukázat, že na tom přece jen není tak zle.

Díky těm darům invalidní hrdina pookřál i jinak než pouze finančně: lidé totiž k posílaným částkám připisovali obdivné vzkazy, a tak si pan Perdedaj po mnoha letech ticha přečetl slova díků za zachráněný život. „Byl strašně šťastný,“ vzpomíná Ronald Němec, „tohle ho potěšilo snad víc než ty peníze.“

Když advokát zjistil, jak velkou radost udělalo jeho novému příteli ocenění společnosti, obrátil se s jeho příběhem na senátory a žádal pro něj státní dík. Členové horní komory – dojati dlouho přehlíženým hrdinstvím českého Kosovana – navrhli už minulý rok pana Perdedaje prezidentovi na udělení medaile Za hrdinství. Hlava státu mu ji nedala vloni a ani letos, kdy stejné jméno poslali senátoři na Hrad znovu. „Chtěl bych, abychom Gjona Perdedaje navrhli i příští rok. Zachránil život jiného člověka, téměř při tom přišel o ten svůj, a naše společnost si toho 12 let nevšimla,“ říká předseda Senátu Milan Štěch. S panem Perdedajem už se zná i osobně – když jej prezident vloni nevyznamenal, rozhodli se to udělat senátoři sami za sebe a ve Valdštejnském sále mu předali Medaili za záchranu lidského života.

Gjon Perdedaj se sice usmívá celou dobu, ale při téhle vzpomínce na loňské září, kdy ve slunečný den v novém obleku nasedal s Ronaldem Němcem do jeho auta a rozjel se s ním do Prahy, mu to v očích zablýská a šibalsky ukáže na troubu v kuchyňské lince. Za svazkem igelitových pytlíků a tašek v ní maskuje před případným zlodějem to nejcennější, co doma má: krabičku se senátorskou medailí. Vytáhne ji a dlouze si ji prohlíží. „Díky,“ říká bůhvíkomu, než ji zase ukryje zpět. „Kosovo,“ dodá pak – to jak se vloni s medailí v kapse rozjel tajně a poprvé sám, aniž to řekl bratrům, za rodiči do Prizrenu. Dvakrát se musel vrátit, bylo pro něj obtížné koupit si jízdenku, ale nakonec se mu to překvapení podařilo. Posilněný sebevědomím z nového, samostatného života se vydal autobusem na 1500 kilometrů dlouhou cestu, aby rodičům medailí dosvědčil, že ta ztráta zdraví jejich syna, kterou před 14 lety oplakali, měla smysl.

Zespodu v pořádku

Dojet až do Prizrenu se mu nakonec podařilo i díky dobrým lidem, kteří mu ve Varech pomohli se zlepšením kondice. Ronald Němec burcoval na pomoc svému ochrnutému klientovi každého, kdo mohl jen trochu přispět, a tak jednou v nákupním centru oslovil i senátora Jana Horníka, kterého tam náhodou potkal. „Ten případ mě rozčílil,“ říká pan Horník, „úřad mu tehdy zrovna sebral dávku v hmotné nouzi, protože zjistil, že mu lidé posílali peníze ve veřejné sbírce. To je sice zákonné, ale ne lidské,“ vzpomíná pan Horník, „lidské by bylo nechat mu ty peníze ze sbírky na co nejlepší léčbu.“

Se zákonem senátor Horník pohnout neuměl, a tak se rozhodl pomoci osobně – a požádal svého fyzioterapeuta, který mu léta napravuje bolavá záda, aby se ujal i pana Perdedaje. A tak špičkový fyzioterapeut David Jindra, který se kromě senátora stará o řadu vrcholových sportovců a jeho sazba je 600 korun na hodinu, už druhý rok téměř bezplatně léčí i kosovského hrdinu – senátor Horník mu poslal na účet alespoň 5000 korun na nutné výdaje. Pan Perdedaj dnes umí, co dřív nedokázal: ohnout ruku v lokti, někdy i pohnout zápěstím, ujde kus cesty bez hůlky a naučil se lépe vyslovovat a říkat více slov za sebou. „Ta zlepšení jsou po tolika letech od poškození mozku téměř na úrovni zázraku,“ říká fyzioterapeut Jindra, „s něčím takovým jsem se za 22 let praxe nesetkal.“

Pan Perdedaj si při hovoru o léčbě hrdě klepe na nohu a ruku: „Dávno – špatný,“ vysvětluje, „teď – supr.“ Na důkaz svého skvělého stavu se bez hůlky kulhavě vydává do blízké restaurace. Když před ním přistane pizza, nejdříve si ji prohlédne zespodu, zda jsou na ní tmavé opečené flíčky, jak se patří, spokojeně ukusuje, vlní se do rytmu písničky a plánuje, jak brzy navštíví v Praze svého kamaráda Zorana, který na jeho počest dodnes peče ten Gjonův pizza chléb z receptu po dědečkovi. „Toto,“ poklepe si na hruď v místech srdce v odpovědi na otázku, co je v životě nejdůležitější. Je šťastný, říká, že žije.

Koncem minulého týdne se pan Perdedaj dozvěděl další potěšující věc: ministryně práce Michaela Marksová našla způsob, jak mu nahradit sebrané dávky. Najala externího specialistu na lidská práva, protože úředníci ministerstva v zákonech možnost důstojnějších příjmů pro pana Perdedaje nenašli, a ten to vymyslel. Ministryně podepsala výjimku, která obrušuje tvrdost zákona, a panu Perdedajovi zvedla důchod z 3107 korun na devět tisíc. A s Ronaldem Němcem se domluvila, že pro radost skromného hrdiny mu to lejstro předá osobně na ministerstvu. „Díky,“ vzkázal jí pan Perdedaj po svém právníkovi, „hodná.“