Součást naší identity

Možná to za našich životů byla poslední velká sláva, jakou Česko ve významné západní zemi mělo. Existuje ale i opačná možnost – že sláva (taky můžeme říkat uznání) bude trvalá. Záleží jen na nás, tedy na Česku samotném.

Řeč je o ceremonii na počest Václava Havla v americkém parlamentu minulý týden. Washingtonská politická špička vzdala hold symbolu sametové revoluce, navíc hold výjimečně trvalý, projevený umístěním busty v reprezentativních prostorách Kongresu.

Efekt Havel, z něhož Češi po revoluci těžili při cestách do zahraničí, včetně těch turistických, tedy dál funguje a nabízí šanci celé české společnosti. Jde o možnost, jakou jiné východoevropské země – snad kromě Polska, jehož význam přesahuje region – nemají. Možnost stavět stát na idejích a ideálech, u nichž máme mnohokrát potvrzeno, že je západní svět chová ve vážnosti a má o ně zájem. A není tajemstvím, že stavět stát na idejích, o něž je mezi spojenci zájem, je neskonale praktičtější než stavět na idejích, o které zájem není.

Vize, s.r.o.

Češi mají výhodu, že si z Havla a jeho odkazu nemusí brát všechno. Havel v mnohých vyvolává paniku jako moralista, jenže mravní či demokratické zásady má český stát – přinejmenším v teoretické rovině – vštípené již Masarykem a Havel se k nim už jen vracel.

Ignorovat můžeme i Havlovy často proměnlivé názory na uspořádání domácí politiky včetně jeho vlastních preferencí. Česká praxe již leccos z jeho časů překonala, navíc jde o velmi individuální otázky, v nichž Havel není a nikdy nebyl obecnou autoritou.

Pokud tedy Havel nabízí všeobecně platnou inspiraci, pak je to v odpovědnosti jednotlivců i celého státu za sebe a za svět. Jde o kompas, který fungoval od časů Charty 77 (nebo spíš dřív), spolehlivě ukazoval cestu za revoluce a pro jeho jednoduchost a univerzálnost je o něj zájem v zahraničí. Jde o odpovědnost pevně ukotvenou v ideálech humanismu a demokracie, na nichž svobodný západní svět vznikal a díky kterým je stále tak přitažlivý pro lidi z celého světa.