Událost Jihlava

Příští rok to bude dvacet let, co se v padesátitisícové Jihlavě pořádal poprvé Mezinárodní festival dokumentárních filmů. Bylo to v době, kdy se dokumenty – až na naprosté výjimky – nepromítaly v kinech, neměly svou kategorii na Českých lvech a v televizi pojem dokument splýval s pojmem Febio. Nic proti Feru Feničovi, ale tento žánr je víc než zábavné dvacetiminutovky sloužící coby výplň programu.

Festival v Jihlavě začínal díky nadšení několika studentů v čele s Markem Hovorkou, který dodnes působí v pozici ředitele. Dokument tu pod jeho vedením začal být chápán nikoli jako služebný či domněle objektivní záznam reality opatřený vše vysvětlujícími titulky. Na FAMU v tu dobu totiž vyrůstala mladá generace tvůrců ovlivněná Karlem Vachkem, který se s tradičním pojetím dokumentu zcela rozcházel. Vnímal ho jako tvorbu filmů, jež jsou na rozdíl od těch hraných svobodnější, protože nesnímají jen herce s naučenými větami. Šlo mu o to, aby tyto filmy nabízely konfrontaci, aby se jejich aktéři museli vyrovnávat s nezvyklými situacemi a diváci se pak učili nově myslet o známých problémech, aby si kladli nečekané otázky a zážitek z podívané aby v nich dozníval dlouho po zhlédnutí.

Myslet filmem

Právě Vachkovi žáci se nejvíc spojili s jihlavským festivalem, udělali si z něj svou platformu a ostrůvek „pozitivní deviace“. Díky tomu zde mohla vyrůst také nová generace diváků a autorské, umělecké a angažované dokumenty dostaly více prostoru i jinde. Generace jejich tvůrců,…