0:00
0:00
Astrounat Brázda
Odvaha nejen číst
Kultura2. 4. 2016

Čtyřcestí

Tommi Kinnunen

Tommi Kinnunen: Čtyřcestí

Rodinná kronika postavená na půdorysu čtyř příběhových linií, které překlenují více než jedno století – tak by se dal stručně charakterizovat román Čtyřcestí utkaný z krátkých fragmentů všednosti často oddělených i mnoha lety. Tommi Kinnunen v něm vypráví o čtveřici postav, které spojuje příslušnost k jedné rodině a jednomu domu na odlehlém severu Finska. V jeho chodbách a přibývajících místnostech se protnou různoběžné osudy hrdinů: emancipované porodní báby Marie, její odtažité dcery, fotografky Lahji, Lahjiny snachy Kaariny a konečně Lahjina manžela, tesaře Onniho.

Kniha je zároveň jakousi existenční mapou. Čtenář tu vytuší hranice větších příběhů, ale musí se spokojit spíše s lyrickými okamžiky než epickým obloukem. Neboť Čtyřcestí je román o neúprosném plynutí času a prchavosti okamžiku; o tom, jak se i ty nejintenzivnější zážitky a největší tragédie neodvratně stávají vzdálenými vzpomínkami.

Na křižovatce

Dojem „kartografie života“ posilují názvy kapitol. Evokují jména ulic, klikatících a setkávajících se především v místech, která ukrývají bolestnou událost; nepochopení, smrt, tajemství. Kinnunen knihu komponuje jako sled velmi střídmých výjevů ze života rodiny, které kromě ústředních postav spojuje dlouho jen naznačovaná tragédie, ale především motivy osamělosti, narušené komunikace, citového chladu a nenaplněné touhy.

Ty ještě zesiluje promyšlené vypravěčské schéma. V úvodu a závěru, který je situovaný do roku 1996 a rámuje ho úmrtí jedné z postav, využívá Kinnunen naléhavost ich-formy. Čtveřici cest však čtenář absolvuje prostřednictvím třetí osoby; s lehkou distancí, s citem pro uměřenou věcnost, která nicméně nevylučuje empatii. Vypravěč vidí do hlavy postav, popisuje jejich nejintimnější pohnutky, v pravou chvíli však dokáže odvrátit pozornost k nezúčastněnosti přírody, ke zdánlivě nepodstatnému a nesouvisejícímu detailu každodennosti. Právě takové momenty umocňují melancholické vibrace, které prostupují životy aktérů.

Dojem pomíjivosti proniká vším, čemuž napomáhá i fakt, že se tu rovněž střídá tradičnější vyprávění v minulém čase s ozvláštňující dynamikou času přítomného. Prvotina učitele literatury (1973) přitom není zaprášenou kronikou mapující proměny rurálního Finska od konce 19. století do sklonku století dvacátého. Skoky v čase, nedořečenost, vynechávky, které zaplní až další z linií vyprávění, naopak dodávají rodinnému příběhu životnost i naléhavost, kdy události a pocity rezonují napříč generacemi.

Zamkni to v sobě

To, co začne jako emancipovaný postoj, se s postupem let mění v trýznivé odcizení, neschopnost komunikovat se svými nejbližšími. Pojivem vyprávění je příběh Onniho, zdánlivě vzorného otce, válečného hrdiny a dobrého řemeslníka, který celý život zápolí s utajenou homosexualitou – společenským cejchem, který musí skrývat před rodinou i před okolím, připraveným trestat odchylky od normy. Právě jeho tragédie, úsporně rozesetá v náznacích po celém románu, rezonuje chodbami rodinného domu a životy jeho obyvatel. Je to tragédie člověka, který se zoufale snaží žít v souladu se svou přirozenou touhou přijmout svou odlišnost a najít místo ve společnosti, která jeho chování odmítá.

Toto dilema začíná již u porodní báby Marie, která k životu nepotřebuje muže, a okolí na počátku 20. století pobouří takovou výstředností, jakou je koupě bicyklu. Kritizuje vesnický patriarchát, umanutě buduje velký dům, lepí k němu další a další přístavby, v nichž se v pak odehrávají banální války mezi rodiči a jejich potomky, půtky u stolu i drobná odcizení.

Mariina dcera Lahja sice podědí matčinu samostatnost, ale nechá ji v sobě přerůst do citového chladu, který ji odcizí vlastním dětem. Tuto všední katastrofu pak zdůrazňuje odtažitý snachy Kaariny – a v jejím příběhu tak román pojednává o neschopnosti překonat vlastní limity i o fatální roli perspektivy. Co se z Lahjina pohledu jeví jako oprávněná reakce a usilovná snaha usměrňovat bližní, z druhé strany může být vnímáno jako žlučovité bezpráví stárnoucí zapšklé ženy.

Motivem silných a soběstačných žen Kinnunen po svém navazuje na bohatou finskou tradici „emancipační“ literatury, na tvorbu autorek jako Katja Kettu, Sofi Oksanen či Anja Snellman. Silou jeho románu je právě to, že žádnou z všedních, melodramatických a tragických příhod nevypráví v celku. Že se od ní vždy odpoutá a zachytí jen její útržek a dozvuky. Ani přibývající léta nenabízejí hrdinkám a hrdinovi únik před pocitem fatální samoty, která je nejpatrnější právě tam, kde si mají být nejblíže – v prostorách sdíleného domu. Čím blíže naplnění je touha po druhých, tím větší propast mezi příbuznými zeje. Ve Čtyřcestí se zpřítomňuje věčné tázání aktuální pro velkou část skandinávské kultury, které v 17. století formuloval Robert Burton: Je melancholie následkem osamění, nebo jeho příčinou?

V tomto ohledu je excelentním tahem zařazení Onniho příběhu na konec knihy. Nejde o otrocké dořečení toho, co bylo v předchozím ději naznačeno, o umělou pointu. Kinnunen završuje vyprávění portrétem muže, kterého nesoulad se sebou samým i blízkými dožene do krajnosti. Nepoužívá ho k citovému vydírání, ale k umocnění dojmu pomíjivosti, k vytvoření paradoxního napětí mezi touhou zapadnout, být jako druzí, a neklidným vnitřním puzením vymykat se normám. I ten nejintenzivnější výkřik a největší utrpení se však časem vytrácí. Zbudou jen zažloutlé dopisy a blednoucí vzpomínky; tajemství, která se skrývají v zapadlých koutech starého domu. Jen literatura má magickou schopnost nad pomíjivostí zvítězit. Tím, že se jí plně poddá a vnutí čtenáři prožitek, který vypravěč Čtyřcestí definuje následovně: „Existuje jen tento okamžik. Zítřek možná nenastane.“

Autor je filmový a literární kritik.

Tommi Kinnunen: Čtyřcestí 

Přeložila Lenka Fárová.  Argo, 332 stran


Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].