Dopis z Lyonu

Nepočítám-li běžné přírodní jevy, ohlašuje se jaro v naší rhône-alpské provincii každoročně zvýšeným výskytem smogu a stávek.

Díky letošnímu proměnlivému počasí jsme zatím prvního ze dvou zel zůstali ušetřeni. I když ne úplně, i letos byly dny, kdy pohled na zamlžené město připomínal záběry z Pekingu. Ropné rafinerie a chemičky v jižní části metropole vypouštějí své dýmy celý rok a ani kolony aut na dálnicích, které fanoušek automobilismu starosta Louis Pradel nechal v šedesátých letech vést všemi vitálními, nejlidnatějšími místy Lyonu, nejsou sezonní záležitostí. Když se však k této zátěži přidají ještě jarní zemědělské práce a „krásné“ počasí, výsledkem je až několikatýdenní toxické nedýchatelno. Město varuje, aby „citliví“ občané nevycházeli z domu, auta však jezdí dál. Zastupitelé krčí rameny a čekají, až se obrátí vítr.

Jak souvisí jaro se stávkami, není úplně jasné. Ale toto mé čtvrté jaro v Lyonu potvrzuje, že korelace tu je. Jakmile oschnou meze, začne se stávkovat. V prvních letech ve Francii jsem nevycházela z údivu nad tím, jak klidně Francouzi reagují (či vlastně nereagují) na obtíže, které jim v denním životě působí stávkování. Dokonce ani při takovém aktu zlomyslnosti, jakým byla třídenní stávka letištních kontrolorů v začínající sezoně dovolených, jsem na letišti nezaznamenala žádné agresivní chování. Rozčilovala jsem se sama. Ostatní trpně hleděli na světelné cedule, na kterých byl ohlašován jeden zrušený let za druhým: každý má přece právo na protest.
…