Koncerty, při kterých se spí, nejsou kuriozitou, ale výjimečným zážitkem

Nastává rozbřesk. Ne doslova, protože do pražského divadla Ponec sluneční paprsky nemohou, ale intenzita umělého světla v potemnělém, tichou hudbou ozvučeném sále pomalu sílí. Dere se skrz instalaci připomínající hvězdné nebe a citliví spáči se v tu chvíli probouzejí. Zjitřeného okamžiku využije hudebník Wim Dehaen. Do dlouhých táhlých tónů, při nichž publikum ještě mohlo spát, náhle pouští záznam šeptající dívky. Je to právě něžný hlas, který probírá zbytek ze čtyř desítek návštěvníků celonoční akce Silent Night, jež přenesla do českého prostředí populární fenomén spacích koncertů.

„Lidé sem nejvíc přicházejí zažít sebe sama,“ zamýšlí se Ondřej Lasák z hudebního vydavatelství Genot Centre. Právě on společně s hudebním publicistou Jardou Petříkem dává dohromady program Silent Night, kterou se jim povedlo rozjet za podpory a účasti Radia Wave.

V průběhu noci, vleže na matracích a při tlumeném červeném světle, se tu posluchač propadá do ne příliš hlubokého spánku, z nějž ho vytrhují náhlé změny a ruchy; vnímá sebemenší nuance a proměny hudby, protože zvuk je to jediné, čeho se smysly mohou v temném sále chytit. Probouzí se a znovu se propadá do dřímoty, ztrácí pojem o čase. Každý je obklopen jinými lidmi, ale během noci se dostává do vlastního světa. O něm si pak vypráví nad společnou snídaní, která akci uzavírá.

Jak tento fenomén vznikl? Kdo ho přivezl do Česka? A jak celá akce probíhá? Čtěte v novém Respektu